Česká mincovna ve spolupráci s novozélandskou mincovnou chystá na leden 2012 vydat stříbrnou minci v hodnotě 2012 novozélandských centů s příznačným názvem 100 let od zkázy Titaniku. Ne, ne, to určitě neznamená, že nám přímo hrozí obdobná zkáza, ale k jásání situace v České republice, v Evropě i ve světě rozhodně není.

Mnozí politici by určitě přivítali stav, kdy občané odevzdají pokorně daně státu a pak si vše důležité ještě jednou zaplatí. Aby bylo možné dál finance ze státního rozpočtu "odklonit" jako doposud. Na výdaje státu nebude, řadu činností stát nezajistí a na nás občanech by pak bylo, abychom si zaplatili např. nadstandardně svého obecního strážníka či posílili stav dobrovolných hasičů, pro které bychom jistě rádi zaplatili ze svého i nutné vybavení. To dá rozum, že dobrovolní hasiči nebudou požár hasit s kýblem vody v ruce.

Neříkám, že to tak bude, ale je jen na občanech, co všechno si nechají líbit. Jistě – musíme stát nutit, aby byly omezeny zlodějny, korupce a klientelismus. Ale pokud budeme vinit jen stát, tak pláčeme na nesprávném hrobě. Země euroatlantické civilizace se totiž točí v systému, který to jednotlivým státům vůbec neusnadňuje.

V posledních třiceti, čtyřiceti letech došlo v zemích euroatlantické civilizace k výraznému růstu rozdílu v příjmech obyvatelstva, napomohla tomu zejména vysoká míra globalizace v posledních dvaceti letech. V USA z růstu HDP v roce 2010 šlo 95% ve prospěch 1% obyvatel. Odhaduje se, že v euroatlantické civilizaci na horních 10% připadá 45% veškerého majetku a na horních 30% připadá 75% veškerého bohatství. V rozvíjejících zemích se předpokládá rozevření příjmových nůžek daleko více. Globalizace je samozřejmě nezvratitelným faktem, přičemž výhody jdou logicky tam, kde se sbíhají finanční toky. Výsledkem je výrazné oslabování střední vrstvy obyvatel.

V posledních letech daňové příjmy stačily na potřebné výdaje států čím dál tím méně. Proto si začaly státy čím dál více půjčovat, aby pokryly své výdaje a politici si tak udrželi tvář a mohli dále vesele fungovat. U nás je to takto – stát má nejistější výběr přímých daní a přímého pojištění od zaměstnanců procentem z výdělku, na což je vázán i odvod zaměstnavatele. Logicky – z nízké mzdy a menšího počtu zaměstnanců plyne pak i menší příjem pro státní pokladnu. Přímé daně od zaměstnavatelů již tak jisté pro stát nejsou. Existuje řada legálních i nelegálních cest, jak peníze státu neodevzdat. Proto co unikne státu, se stát snaží dostat zpět formou daní nepřímých. Zvýšení DPH a vysoké spotřební daně dopadnou na koncové uživatele – zejména na zaměstnance a ostatní skupiny obyvatel, které nemají dostatečné výdělky. Firmy a OSVČ, pokud jsou plátci DPH, tak mají řadu možností se s platbami těchto daní vyrovnat.

Mnohé státy v EU jsou v dluhové pasti a dluhy jsou již téměř nesplatitelné. Nikdo z politiků v EU nejeví výraznější ochotu nakročit směrem, který by vedl ke splacení dluhů. Nabízí se monetární expanze, nastartování vysoké inflace a tím znehodnocení dluhů vlád nebo přímo znehodnocení vlastní měny. Což například slabší státy EMU udělat nemohou. Nesouhlasím s prezidentem Klausem, že za vše může euro. Problémy eura jsou jen důsledkem globální dluhové krize. Zajímavé v poslední době je, že vysoké funkce v EU i ve vládách začínají mít významní bankéři – zdá se, že půjde EU cestou sanací velkých bank – těm bude nasypáno, aby se jako významní věřitelé státu zachránily. To může vést "japonskou cestou" k dlouhodobé stagnaci a deflačním tlakům. Zatím pouze na Islandu se lidé vzbouřili a donutili vládu nechat největší banku zkrachovat, ta nesplatila dluhy věřitelům ze zahraničí a drobným vkladatelům vyplatil stát částky do výše státních záruk. U nás je to něco přes 1 mil. Kč. To by určitě při podobném kroku ochránilo 95% vkladatelů.

Co s tím udělat? V době růstu velká část zaměstnanců nedokáže přimět své zaměstnavatele, aby jim zvýšil odměnu v závislosti na růstu produktivity práce z přidané hodnoty. Tu si naopak nechá majitel, jemuž vzroste zisk. V případě nadnárodních firem se pak často realizuje přidaná hodnota v zahraničí, a tak naši zaměstnanci nedostanou téměř žádný podíl. V krizi naopak firmy snadno přinutí zaměstnance ke snížení mzdy a další nepotřebné propustí. Výsledkem je nižší výběr daní, než by odpovídal celkovému růstu HDP (součet přidaných hodnot firem je jeho významná část). Naopak roste požadavek na výdaje státu. Tak si stát zase půjčí. A postižení občané problém řeší pak obdobně, ti nejslabší si berou další a další půjčky a dostávají se pak následně do neřešitelných situací. Dnes víme, že z 800 mld. poskytnutých hypotečních půjček je 23 mld. v ČR nedobytných.

Změnu nepřivodíme tak, že nám to bude vše jedno a polovička voličů přijde jednou za čas k volbám. Se státem je nutné se stále potýkat jako jednotlivci (každý by si měl např. odpovědět na otázku, kolikrát se za volební období přišel podívat na zasedání svého nejbližšího zastupitelstva, aby viděl, co tam jeho zastupitelé provádějí), tak pomocí zájmových občanských sdružení nebo politických stran či hnutí vyvolat tlak na stát, aby byl kontrolován a vykonával nezbytnou úlohu zajištění právního prostředí, bezpečného prostředí, pomoci bezbranným a zdravotně postiženým, zajistil základní funkce ve zdravotnictví a školství a zachoval důstojný život i svým seniorům. Dokud nebude mít občan jistotu, že jeho daně a pojištění stát nerozkrade, tak nebude mít důvod se jakkoliv smiřovat s utahováním opasků. Zvláště když to utahování bude jen u těch spodních 70%.

Zajímavé je, že ve skandinávských zemích je poměrně vysoká daňová zátěž, přesto tam do dluhové pasti nepadají tolik (s výjimkou Dánska) a zajištění výdajů zatěžuje stát finančně méně. Je to proto, že je tam zajištěn systém, který nedovoluje tolik rozkrást daně (obecně je tam morální zakotvení obyvatel lepší než u nás) a systém přerozdělování daní je průzračnější než v jiných zemích. Také v důsledku vysokých mezd jsou i vybrané daně vysoké a zisky firem úměrně nižší, čímž se i zmenší prostor pro daňový únik. A je zajímavé, že jsou tam i obyvatelé daleko spokojenější. Vysoké mzdy jim však nespadly z nebe, ty si museli zaměstnanci tvrdě dojednat, což se musíme naučit i my.

Pokud si tedy chceme zajistit slušnou životní úroveň i ve stáří, musíme tlačit tam, kde finance evidentně jsou. Ty jsou ve firmách, zejména nadnárodních. K tomu si musíme pomoci sami, tím, že se případ od případu spojíme, zejména tam, kde je jednotlivec tím podstatně slabším v právně rovnoprávném vztahu. Ale v tom musí sehrát pozitivní roli stát - kvalitním zákonodárstvím a právním prostředím, které nebude znevýhodňovat toho slabšího. Stát musí dbát na dodržování zákonů. Abychom věděli, že tyto finance mohou být k dispozici, mají firmy povinnost zveřejňovat v obchodním rejstříku základní podstatné informace o svém hospodaření. Ale pouze 30% našich firem (těch, co neutekly do daňových rájů) plní své povinnosti dle obchodního zákoníku a zveřejňuje všechny zákonem určené dokumenty. Tato porušení jsou sice trestným činem, avšak stát bohužel nápravu nevymáhá, ani hříšníky nesankcionuje. Tady by měly na plnění těchto povinností upozorňovat i obce a krajské samosprávy. Když nebudou, tak se nedivme, že máme neprůhledné hospodaření firem. Plakejme tedy i na tomto hrobě.

Pokud se nerozhodneme s tím něco udělat, tak nám zbude opravdu pouze možnost zatančit se ještě několikrát na našem Titaniku, než se potopí.

Autor je člen SNK ED a Sdružení pro Pardubice