Policisté vymáhající právo v ulicích, úředníci snažící se v každodenní praxi rozhodovat v souladu s příslušnými zákony, podnikatelé či živnostníci bojující s daňovou legislativou nebo třeba s ochranou osobních údajů, advokáti domáhající se skutečných či domnělých práv svých klientů nebo také soudci, kteří to všechno musí rozsuzovat... Ti všichni se často ztrácejí v neustále bobtnající a opakovaně novelizované změti naší legislativy.

Každý nový zákon bývá vždy o něco nebo dokonce několikrát delší než jeho předchůdce. Lhostejno, jde-li o občanský zákoník, správní řád nebo třeba stavební zákon. Většina z těch, kdo se zákony pracují, proto pléduje za zpřehlednění a zjednodušení celé té pestré a často nesourodé směsice.

Před dávnými časy na předaleké Sinaji si Hospodin vystačil s deseti „paragrafy“, které jsou dodnes platné a účinné a dodnes nemusely být novelizovány. Jsem právním laikem, myslím však, že Hospodin stanovil, co se rozsahu jednotlivých právních předpisů týče, optimální standard, který ale jeho následovníci v rolích zákonodárců obvykle mnohonásobně překračují.

I v našem právním řádu však nalézáme výjimky. Šampionem býval zákon o fakultativním pohřbívání ohněm z roku 1919 o dvou paragrafech. K němu se později přiřazovaly, co se paragrafového rozsahu týče, zákony o zásluhách (jinou spojitost než počet paragrafů tam nehledám, i když zákony o zásluhách se obvykle týkají osob v pokročilém věku nebo spíše již těch zesnulých). Nejprve šlo o T. G. Masaryka (ještě za jeho života a v době výkonu funkce prezidenta v roce 1930), později o M. R. Štefánika (1990), E. Beneše (2004) a V. Havla (2012).

Zvláště pozoruhodný se mi jeví zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše. Nerodil se snadno, Senátem neprošel, horní sněmovna ale byla nakonec tou dolní přehlasována. § 1 tohoto zákona říká, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ § 2 je „technický“, určuje, že „tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.“

V případě Edvarda Beneše je však těžké říct, o který stát se měl zasloužit. Česká republika, která vznikla 45 let po Benešově smrti a jejíž parlament zákon schválil, to jistě nebyla... Ano, ke zrodu samostatného Československa Edvard Beneš nepochybně přispěl. Také se ale svou politikou v pozici dlouholetého československého ministra zahraničí (1918 – 1935), když nedokázal pro Československo zajistit takové spojenecké vazby, aby nemohlo být v Mnichově jen tak ponecháno napospas Hitlerovi, zasloužil také trochu o Německo, resp. o rozšíření území Třetí říše o české pohraničí. Možná se svou abdikací v říjnu 1938 zasloužil i o Slovenský štát – ale to asi opravdu jen trošičku (a i kdyby, Slovenský štát to stejně nedocenil a v dubnu 1939 si schválil zákon o třech paragrafech, podle nějž se o něj, resp. o slovenský národ, zasloužil Andrej Hlinka). Práce v odboji šla Edvardu Benešovi nejlépe. Tak, jako přispěl ke vzniku Československa v roce 1918, zasloužil se o jeho znovuzrození v roce 1945; na podobě, v jaké bylo Československo po válce budováno, má Beneš velký podíl. Byl jedním z hlavních protagonistů odsunu německého obyvatelstva, byl poměrně vstřícný vůči komunistům. Přijetím demise nekomunistických ministrů v únoru 1948 se zasloužil také o komunistické či spíše socialistické Československo, které bylo pilně budováno následujících 40 let (jako socialistické oficiálně od roku 1960). Na tomto stručném a nikoli docela reprezentativním vzorku je vidět, že těch zásluh bylo mnoho a že byly velmi různorodé. Laskavý čtenář nechť si vybere sám, pro které ze zásluh o který stát bude Edvarda Beneše ctít či zatracovat.

Edvard Beneš byl podle mého názoru sice zdatným politikem, nikdy ale nedorostl formátu velkého státníka. Byl spíše vlečen událostmi, v jejichž rámci dokázal lépe či hůře manévrovat, než že by byl osobností, jež určuje agendu a stává se vzorem a legendou. Bahnem první poloviny 20. století se brodil, jak uměl, dokud jej toto bahno jako nemocného a zlomeného muže na podzim roku 1948 nadobro nepohltilo. Edvard Beneš je nepochybně významnou postavou našich novodobých dějin. Nemyslím si ale, že je moudré jeho zásluhy „o stát“ kodifikovat formou zákona.

A poučení z toho všeho? Zdá se, že naši zákonodárci se v tomto ohledu už poučili – zákon o zásluhách Václava Havla neříká o státu vůbec nic. Podle tohoto zákona se Václav Havel „zasloužil o svobodu a demokracii“.

A ještě jeden postřeh na závěr. Stovky a tisíce paragrafů jsou příliš. Dva ale můžou být někdy zoufale málo a nejasnosti mohou vzbuzovat stejně jako ty tisíce. On ten Hospodin na Sinaji tehdy asi opravdu věděl, co dělá.