Jak tomu obvykle bývá, když neumíte někomu něco konkrétního vytknout, najdete si klacek v podobě tzv. kádrového profilu. Vyzkoumáte si, čím se ten který – vám nemilý – jedinec zabýval v minulosti, a to mu náležitě otlučete o hlavu.

Tento národní sport v našich luzích ožívá s neúprosnou pravidelností o státním svátku 28. října, kdy hlava státu uděluje státní vyznamenání. Lid novinářský se ihned rozdělí na příznivce příslušné hlavy státu a na její odpůrce. Těch je v současnosti mnohem více, než třeba za Václava Havla.

Podle toho vypadá mediální reflexe seznamu oceněných z Vladislavského sálu. Propírá se jejich celoživotní dílo, hledají se poskvrny a nakonec se vynese ortel: nejčastěji zní tak, že prezident „zase vybral špatně“. Přitom se mlčky zapomíná na seznamy oceněných z minulosti, jako by historie začala dnes.

Tak také Zemanovi laureáti prošli nevlídným mediálním sítem a několik ryb v něm uvízlo. Tu z důvodu nějaké staré, jinými zásluhami překryté spolupráce s StB, tu proto, že šlo o bývalého komunistického aparátčíka, který se v novém režimu prosadil v podnikání.

Asi se shodneme na tom, že dekorovat sporné osobnosti nemusí mít nutně prezident zapotřebí, protože tím vyvolává možná zbytečnou debatu. Podotkněme však, že Miloš Zeman tuto debatu různými svými činy vyvolává rád, dělá mu dobře bojovat o svá rozhodnutí, takový prostě je.

Co je však důležitější, je ta ztráta historické paměti. Připomeňme – i s příslušnými kádrovými profily – kdo všechno dostal státní vyznamenání například od Václava Havla:

Vilém Prečan, který v 50. letech vystudoval Vysokou školu politickou a specializoval se na dějiny KSČ, Ladislav Lis, v 50. letech předseda ČSM, absolvent Vysoké školy stranické při ÚV KSČ a posléze člen aparátu ÚV KSČ, Luboš Dobrovský, absolvent rusistiky, redaktor Československého rozhlasu a jeho zpravodaj v Moskvě, samozřejmě též člen KSČ, Jiří Ruml, člen KSČ od roku 1945, dokonce i Wikipedie jej označuje za radikálního stalinistu, člen vedení komunistického Svazu novinářů.

Také Jiřina Šiklová, členka KSČ od roku 1956 – připomeňme, to byl ten rok, kdy KGB krvavě potlačila pokus o demokracii v Maďarsku, byla též vedoucí stranické skupiny na Filosofické fakultě, Ivan Klíma, člen KSČ od roku 1953, podle Britských listů označil knihy Jaroslava Foglara za „buržoasní“, podle Neviditelného psa Foglara právě Klímův článek z roku 1952 – cituji – „poslal na index“: jaký div, že pak Foglar skoro patnáct let nesměl publikovat.

Mimochodem, zasloužilého komunistu ocenil v roce 2008 i prezident Václav Klaus – šlo o Karla Kaplana, který od 50. let pracoval v aparátu ÚV KSČ a „proslavil se“ mimo jiné i takovými díly, jako byla Skutečská stávka 1932, Až k vítězství Hradeckého programu či Znárodnění a socialismus.

Řeknete, a právem, že jsou to jen vybrané úseky životů daných osob, a že v životech pozdějších činili něco, čím odčinili minulé. Možná ano, možná ne. Jak řekl přesně biskup Radkovský v televizi, když ho moderátor nutil, aby odsoudil Zemanovy oceněné, „kdo jsme, abychom soudili?“

Ocenění jsou vždy volbou konkrétního prezidenta, a nic víc. Mám za to, že z celé prosté věci dělají kauzu jen média, veřejnost to v podstatě nezajímá. Buď si oceněných váží, nebo ne. Pokud ne, ani deset metálů jim k úctě ostatních nepomůže.