Novým ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů se stal bývalý mluvčí České biskupské konference Daniel Herman. Je to dobře z několika důvodů, uvedu dva. Především že v čele ústavu stanul někdo, kdo má šanci tam zůstat a nevyplave na něho, že je bývalý bolševik nebo práskač nebo student VUMLu. No a ten druhý důvod, uvedu zcela osobně, že mi pan Herman připadá, jak jsem ho stačil poznat, jako vlídný a moudrý člověk a takový by měl stanout v čele instituce zabývající se něčím tak odporně nevlídným a nemoudrým, jako je totalita.

Jeho jmenování přichází do dnů, kdy doznívá oživená debata kolem bratří Mašínů, oživená úmrtím Milana Paumera, člena jejich odbojové skupiny. Nemá osu levice - pravice, natož pak bolševik - demokrat. Osobně pokládám Mašíny za hrdiny, ale právě v těchto dnech jsem s tím názorem narazil na opačné mínění ze strany lidí, kterých si dlouhodobě vážím, a tudíž o jejich stanovisku přemýšlím.

Myslím si, že bychom měli uvažovat o „právu na guerillu“. Tento pojem se na tehdejší činnost skupiny kolem Mašínů hodí: Je to forma vedení ozbrojeného konfliktu, která se vyhýbá velkým a rozhodujícím bitvám a soustředí se na drobné dílčí přepadové akce, cituji podle Wikipedie. Tato „válčička“ může mít i formy velmi odpudivé na pohled - podřezávání svázaného člověka jistě není nic, co bychom sami rádi vykonali. Připomeňme si ale Goyovo grafické dílo o tomto tématu. Guerilla je rozpoutaná zběsilost a ptejme se, kdo ji pustil z pytle ven.

Kdo pustil běsy, to je zřejmě ta otázka, která je podstatná. Co se musí stát, aby to ospravedlnilo guerillu? Historicky, ta španělská guerilla vznikla jako následek Napoleonova vpádu do Španělska. Ruští partyzáni zatápěli Napoleonovým granátníkům v Rusku. Nikoho soudného nenapadne bádat o legitimitě - z hlediska platných zákonů - Gabčíkovy a Kubišovy vraždy na Heydrichovi. Cizí vpády pokládáme za natolik nelegitimní akty, že v našich očích ospravedlňují i činy jinak odsouzeníhodné.

Jak se zdá, v naší společnosti nepřevládá zásadní a jednoznačný názor na legitimnost komunistického režimu. Před nedávnem mě pokáral jeden čtenář za použití termínu „únorový puč“. Převzetí vlády komunisty bylo legitimní, poslal mi mail. V odpovědi jsem mu poslal fotku Lidových milicí, pochodujících po Karlově mostě pod Pražským hradem. Neodpověděl mi. Tady je ta propast a s tím se bude potýkat i Daniel Herman ve své nové funkci. Pochodující oddíly SA, to je „něco jiného“ než pochodující LM.

Takže, jak to bylo? Byly po únoru 1948 naplněny podmínky legitimizující „guerillu“? Pokud ano, pak se musíme smířit i s krutými stránkami boje hrstky proti zdrcující přesile. Pokud ne, pak ale musíme přemýšlet o tom, zda-li má vůbec smysl mluvit o komunistickém režimu jako o totalitním a zda má smysl se vyrovnávat s minulostí“ a zda mělo smysl pana Pernese kvůli VUMLu vyhazovat z funkce.

Ano, stůjme na zemi, vím, jak to je. Ta odpověď je nám jasná. Držíme ji v ruce jako klacek, kterým natřeme přes záda toho, kdo se nehodí.

LN, 16.8.2010