Lidstvo od nepaměti dobře ví, že mezilidské vztahy mohou mít různé formy, jako je tlupa, smečka, bratrstvo, komuna, řeholní řád, polygamní společenství … Ze všech reálně existujících a teoreticky myslitelných vztahů prohlásilo po tisíciletích zkušeností jeden z nich za privilegovaný: manželství muže a ženy. Svět rozdělený na mužskou a ženskou sféru spojuje rodina do jednoho celku. Poskytuje prostor pro psychickou oporu pro každého z manželů. Z odlišných bytostí, z muže a ženy, které dohromady tvoří člověka, vytváří rodina prostor pro zrození a růst dětí. Samotné slovo rodina napovídá, že to je instituce vztahující se k rození. Dvojí odlišný pohled na svět nabízí dětem bezpečné zázemí nutné pro pevnou orientaci. Pouze tomuto jedinečnému vztahu byla vyjádřena veřejná podpora.

Proč je mylný argument, že musíme přijmout zvláštní zákon, když homosexuální partneři existují? V dějinách lidstva přinejmenším stejně dlouhou dobu existuje také cizoložství. A nevyplývá z toho nutnost přijímat zákon o registrovaných milenkách či zákon o rodinných trojúhelnících, natožpak dávat jim možnost dědit či společně čerpat sociální podporu. Zato však patřilo ke kavalírské slušnosti postarat se o milenku v případě nouze. Existují i děti, které zlobí rodiče. Takový mezilidský vztah je častý. Přesto nemusíme přijímat zákon o registraci zlobivých dětí.

Víme, že to vše se může v životě přihodit, ale moudrý stát a moudrý zákonodárce ví, že pravomoc legislativy je omezená a některé oblasti přenechává obyčejné slušnosti, morálce a nepsaným zásadám. Musí si pokorně přiznat, že je mnoho oblastí, které nelze legislativně upravovat.

Všichni víme, že islám umožňuje manželské soužití jednoho muže až se čtyřmi ženami. Jsou dokonce země, kde to je právně zakotveno. Ani z toho nelze odvozovat nárok na uzákonění takového soužití v České republice!

Kdybychom připustili, že homosexuální menšina může vyvodit ze své existence právo na rovné postavení vůči rodině, musíme stejné právo přiznat i muslimům, mimomanželským milenkám a milencům, manželským trojúhelníkům či víceúhelníkům a všem dalším. Říkáme tím, že stát nesmí poskytnout zvláštní postavení žádné skupině splňující společné znaky. V této rovnostářské logice pak musíme buď zrušit příspěvek na dítě, nebo jej dát i bezdětným občanům. Podobně při podpoře postiženým a všude jinde.

Evropská civilizace naproti tomu vyznává: přestože víme, že existuje nevěra, že existuje zrada v partnerských vztazích, že existují jiné možnosti jak si uspořádat vztahy, jsme přesvědčeni, že rodina je jedinečné a zvláštní společenství, které nemá alternativu. Na tom nic nemění ani klesající počet zdravých fungujících rodin!

Předložené legislativní zpracování si ostentativně klade za cíl vytvořit alternativu k rodině. Pro ty, kdo vnímají jedinečnost rodiny, je jejím popřením: nelze postavit alternativu k jedinečnosti, aniž bychom tím jedinečnost nepopřeli. Stav člověka doposud uváděný jako ženatý/vdaná nebo svobodný/svobodná má být navrženým zákonem rozšířen ještě o stav registrovaný/registrovaná. Proč by ve stejné rovnostářské logice pro další menšiny neměl existovat stav vysvěcený, řádový bratr-řeholník, řádová sestra-řeholnice, starý mládenec, stará panna, islámský manžel/několik islámských manželek a manžel/manželka+milenka a manžel+milenec/milenka (kdoví, zda to dokonce není většina). Jaký je důvod, aby se zvýhodněné právo dědit nevztahovalo na milenky, mají-li ho mít registrovaní partneři?

Podle církevního učení je manželství svátostí, zatímco kněžské svěcení či řeholní slib, ač jsou to konkurenční alternativy rodiny, svátostí nejsou.

Návrh postavit homosexuální vztah na roveň s rodinou není neutrální. Pro některé občany je urážkou filosofického přesvědčení a náboženského vyznání, útokem na hodnoty, na kterých vyrostla evropská civilizace a česká státnost.

Není náhodou, že s pojmem rod a rodina se v průběhu věků spoluutvářel i pojem státnost. Stát není jen právní konstrukcí, jak jej definují teoretikové. Státnost v sobě zahrnuje hodnoty, které mají smysl pouze tehdy, jsou-li doprovázeny tradicemi rodovými a rodinnými. Vojáci, kteří obětují svůj život za vlast, nemají na mysli nějakou právní konstrukci, ale své rodiny a jejich bezpečí, generace předků a potomků. V opačném případě je státnost mrtvá. Možná není jen náhodnou koincidencí, že rozpadající se rodinná instituce spadá v historii často do stejného období se zánikem civilizací.

Homosexuálové požívají lidské důstojnosti rovnoprávně se všemi dalšími osobami a nesmí být nijak diskriminováni. Náš právní řád poskytuje dostatek možností, jak se diskriminaci bránit. Těm 62% občanů, kteří jsou pro cosi, co se týká homosexuálů, rozumím tak, že je považují za rovnoprávné občany. Jaká část z nich jsou opravdoví stoupenci právě této podoby legislativní úpravy, z níž plyne nárok na rovnoprávnost mnoha jiných skupin, troufám si říct, nikdo nezkoumal.

14.2.2006

Webová stránka Jiřího Payna