Letošní výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, stejně jako každoročně, zahrnuje i připomínku celého vnitrostátního pohybu zvaného poeticky „pražské jaro“.

Právem se připomíná, že „pražské jaro“ bylo přísně v dikci budování socialismu, byť s lidskou tváří, většinu dynamiky tohoto vývoje měla na starosti nejvyšší místa Komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem.

Komunistická strana a myšlenka stačila za ty dvě dekády od konce války, respektive února 1948 prorůst společností velice pevně a i z dobových dokumentů typu Vachkova filmu Spřízněni volbou plyne jasně, že většinová společnost tehdy přijala za svou skutečnost československého socialismu, jen jej chtěla vylepšit, zbavit přežitých byrokratických metod a zavést vlídnější formu, onu „lidskou tvář“.

Většina událostí kolem „pražského jara“ se bez dominantní účasti KSČ neobešla, a to už od slavného 4. sjezdu spisovatelů v červnu 1967, který bylo možné chápat jako pomyslný výstřel na Auroru.

Když si ovšem čtete v zápisech z toho sjezdu, vidíte, že až na výjimky šlo opět o záležitost pevně spjatou s komunistickým systémem. Socialismem, byť vylepšeným a polidštěným, se to hemžilo v příspěvcích snad všech vystupujících.

Konec konců i pointa celého „pražského jara“ měla partajní formu v podobě 14. sjezdu KSČ, později anulovaného, tzv. vysočanského rokování, které ještě – z výše stranické moci – podpořilo trend započatý odstavením Antonína Novotného v lednu 1968.

Poněkud se ale při všem tom vzpomínání opomíjí, že ve společnosti, sice v ústraní nebo v upozaděné roli, ale přece jen, byli lidé nesladění s komunistickou myšlenkou a praxí. Osobnosti, jejichž celý život a dílo byly popřením kolektivistického socialismu. Ti, kteří víc než náhle oživší bývalí sekerníci z 50. let, nyní pod vlajkou obrodného procesu, ctili a dbali zásad prvorepublikového pluralismu a demokracie.

Většina z nich už nežije, ale je dobré je připomínat jako memento, abychom neupadli v pokušení uvěřit, že myšlenka vylepšené totality byla či dokonce znovu je jediná možná.

O kom mluvím? Například o umělcích, kteří dostali, sice nakrátko, ale přece jen trochu publikačních příležitostí. Tak mohl konečně vstoupit do literatury Jan Beneš. Týž Beneš, který, stejně jako Karel Kryl, patřil ke kritikům nešvarů nejen v čase obrodném, ale i polistopadovém.

Tak se mohl zase vrátit ke svým českým čtenářům Egon Hostovský, jehož autobiografický román Všeobecné spiknutí (pozor: nesměšovat s konspiračními teoriemi) byl jedním z vrcholů tzv. osmašedesátnické literatury.

Podobně mohl do české literatury vstoupit poznovu i Jiří Mucha, po listopadu první předseda obnoveného PEN klubu. Tak mohl český čtenář opět listovat v básních Vladimíra Vokolka, Klementa Bochořáka, Zdeňka Rotrekla a ovšemže i Jana Zahradníčka, symbolu utrpení nekomunistického intelektuála v časech budování komunismu.

A samozřejmě Josef Škvorecký, autor, jehož celé dílo bytostně popírá ikony tehdejší doby – bezhlavý a bezcitný kolektivismus, uniformitu a slepou poslušnost k vnuceným ikonám.

A abychom nezůstali jen na české půdě, výše jmenovaní měli své souputníky i na východě tehdejšího Československa, například ve spisovateli Antonu Hykischovi, jehož dnes Slovensko ctí jako žijícího klasika. V roce 1968, kdy čeští intelektuálové přemítali, jak udělat prezidenta z komunistického literáta Eduarda Goldstückera, na Slovensku byl ve stejné době do podobné role v neoficiálním plebiscitu pasován právě Hykisch.

Nebylo by dobré na všechna tato jména zapomínat jen proto, že vlajku „pražského jara“ drželi v rukou reformní protagonisté stávající moci. Vedle nich, a často jim navzdory, žili, psali a byli čteni také ti, pro něž slovo „svoboda“ mělo vyšší hodnotu než slovo „dobro“. Protože dobro je vždy spjato s kolektivním přikývnutím, kdežto svoboda je jen a jen osobní.