Měl jsem při poslední návštěvě Prahy rozhovor s jistým člověkem své generace. Chci zdůraznit, že jsem s ním vždy byl na téže názorové linii, nikdy jsem v jeho postojích neshledal sebemenší náklonnost k čemukoli komunistickému či postkomunistickému, že si, podobně jako já sám, užil od komunistů svého. Během řeči jsem mu vyjevil svou obavu, jak asi dopadnou jarní volby a jestli pak Češi nebudou mít komunisticky přibarvenou vládu. K čemuž se vyjádřil takto: „No a co. Když budou u vlády komunisti, aspoň mi dají vyšší důchod.“

Musím říci, že mnou ten výrok otřásl. Ještě teď dumám, čeho mohl být výrazem. Definitivního znechucení tím, čemu se v zemích českých říká „politika?“ Cynického zjištění, že je mezi partajemi výběr jako mezi morem a cholerou a vol koho vol, pokaždé z toho pytle vypadne týž zmetek? Nebo jde o příklad existenčního nihilismu, rozšířeného i mezi mladšími lidmi – dejte mi pokoj, kdoví co bude zítra, jistě nic kalého, užijme si aspoň dneška? U staršího člověka pak rezignovaného mávnutí ruky, když se rozdává, hloupý kdo nebere, však já už u toho nebudu, až se všechno sesype na jednu hromadu? Krátkodeché potěšení z několika stovek volebního dárku, samozřejmě že na dluh, který jednou bude třeba krvavě splatit, ale s tím ať se vztekají potomečkové? Ti lidé vědí, že se vyjadřují protismyslně, v rozporu s celou svou životní zkušeností. Ale nevadí jim to.

Děs duši jímá. Protože jestli tohle je vzorek myšlení řadového občana zemí českých, jde to s nimi z většího kopce, než jsem si při vší skepsi myslel. Prozíravost, předvídavost, pocit zodpovědnosti za budoucnost, vůle uskrovnit se dnes, aby zbylo zrno k vysetí příští sklizně… to vše jsou vlastnosti, na nichž je založena civilizace zvaná západní. Ta, k níž se přiznává i valná většina české veřejnosti a dokonce, aspoň hubou, i politické špičky. Jsme standardní demokracie západního typu, četl jsem tuhle v novinách. A já říkám, nehněvejte se, krajané – houby jsme. Leda standardní paskvil postkomunistického typu, mající do západní demokracie ještě po čertech daleko. A co hůř, vzdálenost se spíš zvětšuje. Občan, volící rozhazovačné partaje bez ohledu na to, v co se změní jejich štědrost zítra, občan, radující se z vydluženého volebního dárečku… to není pranic západního, to je standard když už něčeho, tedy třetího světa, který proto vypadá tak, jak vypadá. „Žiju dneska,“ sdělil mi snědý pán v jedné takové zemi. „Co bude zítra, o to se začnu starat také až zítra.“ Inu ano.

Ačkoliv, abych nechal poklesnout karatelský ukazovák, prozíravost a pocit spoluzodpovědnosti za zítřek… no, ne že by se v dnešních západních společnostech vůbec nevyskytoval. Ale vzácné zboží to už začíná být; jakožto německý občan bych o tom mohl píseň zapět. Ještě není té papalášské neprůstřelnosti a gumovitosti zákonů jako na východ od Šumavy, ještě skandály mocných, vyskytnou-li se, nevyznívají do prázdna, nýbrž mají za následek přinejmenším konec hřísníkovy kariéry, ještě je mezi partajemi jiný rozdíl než jen ve výběru frází a snad dokonce jakýsi program, ještě se volby nevyhrávají bezhlavou rozdávačností. Ideál svobodně uvažujícího a samostatně jednajícího občana však už ustoupil ideálu všeobjímající péče státu, péče pochopitelně nezaplatitelné se všemi z toho vyplývajícími důsledky, olbřímího zadlužení nevyjímaje. Říkám si, jestli je náhodou, že zároveň s tím se Západ – nebo přinejmenším jeho evropská varianta – nachází v stadiu úpadku, a nejen hospodářsko-finančním. Že se ještě donedávna vůdčí, běh světa určující evropská civilizace ocitá v ochablé defenzivě vůči těm, kdož stojí v duchovním i tvůrčím smyslu hluboko pod ní, a nezdá se být dalek den, kdy jimi bude pohlcena. Rovněž se nezdá, že by to v kruzích určujících veřejné mínění někoho znepokojovalo. Jen sám pro sebe či jako příslušník kacířské menšiny si mohu položit otázku - je pro Západ z té kaše ještě cesta ven? Jestli ano, odpovídám si, pak jen návratem k ideálu zodpovědnosti za sebe sama a prozíravé starosti o zítřek, z nějž vzešel. Už to může být a také bude krutě obtížné, pakli se ta možnost nevytratila docela.

Totéž a ještě ve zvýšené míře se týká i obyvatel zemí českých. Též ony jsou od nepaměti věků členy téhož západního společenství, a spolu s ním je zastihl i jeho úpadek, navíc zkomplikovaný morální deformací posledních sedmdesáti let. Připojit se nahonem k nějaké průbojnější civilizaci, jak si mnozí představují, není možno; geny si z duše nevymažeš. Návrat k západnímu standardu, jaký právě je, však také není řešení, nejvýš zastavení na půli cesty. Bude zapotřebí celého návratu, zpět k ideálu, z nějž Západ vzešel, k ideálu svobodného občana v svobodné společnosti, přičemž svobodou se rozumí možnost volby, ne uvázanost ke žlabu milostivého eráru. Čím začít… třeba až zase někde uslyšíme „ale co, z toho už mě hlava bolet nebude, dluhy ať splácejí a s bídou se vztekají potomečkové, hlavně že já…“ abychom aspoň věděli, že je to způsob uvažování nepřirozený, se západním standardem nic společného nemající, typický pro postkomunismus a kromě něj už jen pro národy v povodí Konga. Kdo chce, může se jít podívat, kam to s ním přivedly.

Hannover, 6. února 2010