Velkou část svého života jsem žil ve společnosti, kde dobročinnost neexistovala. V ČSSR se všichni měli dobře a dobročinnost nebyla nutná, ba dokonce ani možná. Sice se občas vyskytli lidé, kteří dojídali opuštěné talíře v bufetech, ale to byli nepracující, kteří si žádnou pomoc nezasloužili. A o solidaritu s lidmi postiženými pohromami v některé části světa se postarala oficiální místa, tedy pokud ta část světa patřila do tábora socializmu.

S dobročinností jsem se poprvé seznámil, když jsem studijně vycestoval do Velké Británie. Tam jsem se poprvé setkal s "homeless", ať skutečnými nebo předstíranými. Asi za to mohla moje slovanská vizáž nebo emoce odrážející se na mé tváři, ale byl jsem žádán o peníze na každém kroku. Ze začátku jsem nedokázal odmítnout, ale brzy jsem zjistil, že bych mohl rozdat své studijní stipendium a ještě by to nestačilo. Korunou toho byla situace, v které jsem ve východu z banky, kde jsem vybíral skrovnou částku ze svého stipendia (bankomaty tehdy ještě neexistovaly), byl osloven mužem, který údajně vybíral peníze na vězně v Íránu a který číhal na vycházející majitele bankovních kont. Žádal mne o příspěvek a když jsem mu dával částku odpovídající mé finanční situaci, řekl, že to je málo a že to musí být alespoň desetkrát víc. Nedal jsem mu nic a v tento okamžik "se mé srdce zatvrdilo", asi jako faraónovi ve Starém zákonu. Žádný britský žebrák od toho okamžiku ode mě neviděl ani penny a to se asi odrazilo i na mé tváři, protože jsem byl žádán o příspěvek mnohem méně často.

Situace v naší zemi se změnila a i my máme své bezdomovce a mnohdy i ženy sedící s dítětem v náruči. Při pohledu na žebrající ženy si člověk musí připomenout, že jim poskytnuté peníze by stejně skončily u jejich šéfa. A hlavně že by to stejně bylo řešení na jeden den a pomoc v dlouhodobém měřítku je mimo mé možnosti. Proto, až na řídké výjimky, lidem na ulici nic nedávám. Nicméně pravidelně finančně přispívám organizacím, kterým důvěřuji v tom, že poskytnuté peníze půjdou na uvedený účel.

Tuhle činnost nicméně kalí některé okolnosti. Většinou jsem dary posílal jednorázově, obvykle před Vánocemi jako dárek lidem dobré vůle. Od jedné z vážených charitativních organizací, které jsem takto poslal peníze, jsem následně dostal dopis, žádající mne, zda bych příště nemohl zaslanou částku rozdělit do měsíčních splátek, protože to pro jejich účetnictví je výhodnější mít rovnoměrné příjmy celý rok a že mi za tento krok budou vděční. A tak jsem vydal své bance příkaz k měsíční platbě, která sumárně pokrývala obvyklý roční dar.

K mému překvapení přišel po několika měsících od uvedené organizace dopis obsahují složenku a žádost o finanční příspěvek. To se od té doby pravidelně opakuje. Nevím, zda se jedná o administrativní nedopatření nebo o snahu vyrazit z dárce ještě více peněz. K mé oblibě zmíněné instituce to nepřispělo, i když dál přispívám.

V poslední době ale došlo k další k zajímavé situaci. Připadá mi, že byla zřízena centrální databáze všech existujících dárců charity, která je sdílena všemi skutečnými či fiktivními charitativními organizacemi. Během poslední krátké doby mi přišlo několik žádostí o finanční příspěvek od organizací, kterým jsem zatím nepřispíval a které by mne proto neměly znát.. Ve dvou případech to bylo od spolků, o kterých jsem jakživ neslyšel, například od nadace pro vzdělávání dětí kmene Siouxů v USA, s oslovením "Milý příteli indiánských dětí". Věřte, nevěřte.

Jak se tyto organizace dozvěděly o mém jménu, adrese a další detaily o mé osobě? Že by šlo o boží vnuknutí, pochybuji.

Takové zkušenosti by mohly vést i k tomu, že mé srdce se opět "zatvrdí" a všechny žádost o příspěvky na charitu budu házet do koše. V opačném extrému bych ovšem mohl rozdat celý svůj důchod na charitu a stát se rovněž sociálním případem žádajícím o pomoc.