17.10.2019 | Svátek má Hedvika


SPOLEČNOST: Zamyšlení nad nezaměstnaností

10.9.2010

„Nezaměstnanost je stav, kdy část z celkového počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva není kapacitně a kvalifikačně využita,“ definuje encyklopedický slovník stav u nás po desetiletí neznámý. Podle statistik bylo v dubnu 2010 takto „nevyužito“ 6,8 % populace, což je nejnižší výsledek od července roku 2004.

Nízká nezaměstnanost na začátku devadesátých let měla dvě příčiny. V prvé řadě se odehrál malý zázrak, kdy přes milión lidí přešlo ze zemědělství a průmyslu do služeb, kde dnes pracuje přes padesát procent populace. Druhým důvodem nízké nezaměstnanosti, která se až do roku 1997 pohybovala kolem tří až čtyř procent, byla změna vlastnických vztahů a pomalé nalézání majitelů schopných provést restrukturalizaci výroby, spojenou s propouštěním. K tomu došlo teprve později a nějaký čas to silně bolelo.

Nezaměstnanost je dramaticky nový jev v našich životech, se kterým se společnost zatím ne vždy dokáže vypořádat. V českých zemích navíc vládne jakási panická hrůza z nezaměstnanosti. Příkladem může být stav, kdy lidé v určitém podniku nedostávali osm měsíců plat a v obavě z propuštění raději mlčeli (stejně jako jejich odboráři), než by si hledali nové zaměstnání. Přijmout novou práci či kvalifikaci je stále bráno jako výraz životní prohry. Jestli tato směs stavovské hrdosti a nedostatku pružnosti byla obvyklá před padesáti lety, dnes se situace dramaticky mění a změna bude spíše pravidlem.

Vyjděme z profesní a vzdělanostní struktury nezaměstnanosti. Hlavní část tvoří lidé s nízkou kvalifikací: zhruba čtyřicet procent se základním vzděláním a stejný počet vyučených. Lidí bez práce z řad vysokoškoláků jsou přibližně čtyři procenta. Ze studií Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie, vyplývá podobný závěr: kvalitní vzdělání výrazně zvyšuje šance najít si zaměstnání. Zatímco lidem se základním vzděláním hrozí v zemích Evropské unie dvanáctiprocentní nezaměstnanost, absolventům vysokých škol jen z poloviny, přičemž v sousedním Německu je tento poměr dokonce tři ku jedné. Logika by tedy říkala, že v zemi s podprůměrným počtem vysokoškoláků, jako je Česká republika, jsou investice do budoucí zaměstnanosti jasné: vzdělání, vzdělání, vzdělání.

A zde jsme u jádra problému: zrychlená digitální doba předpokládá, že během života změníme několikrát nejen práci, ale i profesi a místo bydliště. Smyslem proto je získat pokud možno univerzální vzdělání a být otevřen změnám. K tomu může stát napomoci například tím, že náklady na rekvalifikaci pracovníka si zaměstnavatel bude moci odečíst z daní. S velmi malou nadsázkou by se dalo říct, že užitečnější by bylo napomoci každé rodině získat domů počítač s napojením na internet, jak to nedávno udělala firma Ford pro všechny své zaměstnance, popřípadě redukovat výši sociálních dávek, které se příliš neliší od nízkých příjmů, a proto nemotivují určité vrstvy nezaměstnaných ke shánění práce, než preferovat neperspektivní manuální profese jenom proto, že se odtud momentálně rekrutuje převážná část spřízněných voličů.

Tento problém má ještě jedno hledisko. Sledujeme-li poválečný vývoj například v západním Německu, zjišťujeme, že od šedesátých let začaly být pro samotné Němce určité manuální profese nezajímavé a staly se doménou přistěhovalců, zvláště Turků, kteří sem byli masově zváni. Podobná situace nastává i v České republice a „našimi Turky“ se stali Ukrajinci, kteří už několik let místním pracovníkům ukazují, co je to západní pracovní nasazení. Kdo byl někdy přítomen rekonstrukci nějakého objektu a viděl ukrajinské dělníky v práci, jistě ví, o čem píšu.

Při řešení problému zaměstnanosti se ale stále preferuje něco úplně jiného: „Postupné směřování k principům uzavřeného pracovního trhu, kdy zaměstnávání cizinců (z tzv. třetích zemí) by se realizovalo jen jako výjimka z tohoto principu, závislá vedle situace na trhu práce i na kategorizaci třetích zemí.“

Jedním z výsledků této strategie je imigrační zákon, zjevně namířený proti ukrajinským dělníkům a vietnamským obchodníkům. Přitom první se skvěle osvědčili v oborech, kde byl ještě v polovině devadesátých let totální nedostatek pracovních sil. Podobně pozitivní dopad měla imigrační vlna z Vietnamu, jejíž představitele můžeme nazvat novodobými „českými židy“ v tom nejlepším slova smyslu. Bez jejich levných výrobků by na vesnicích a malých městech jen obtížně přežívaly celé skupiny lidí s nižšími příjmy. Navíc jde o imigranty, kteří tvrdě pracují, jsou adaptabilní a stát neobtěžují žádostmi o sociální dávky. Jestliže se státu nelíbí, jak zdaňují své aktivity, měl by vymyslet jiný způsob jejich kontroly a postihu. Sankce z poslední doby, znemožňující jejich pobyt na našem území, jen vyvolají obrovskou korupci českých státních úředníků. Důsledkem imigračního zákona nejspíš bude, že část peněz se z kapes těchto chudáků, kteří tady dělají čtrnáct hodin denně věci, jichž by se většina českých dělníků nedotkla ani v rukavicích, přesune do portmonek byrokratů. Takové jsou konce všech represívních opatření, jdoucích proti přirozenému vývoji.

Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.