Setrvačnost je základní vlastností hmoty. Než se hmota dá do pohybu, tak jí to chvíli trvá a naopak. Když už ví, že se řítí špatným směrem, tak není jednoduché ji zastavit. No a co je to společnost? To je velká hmota mnoha lidí. Ona je i setrvačnost v myšlení. Zraje to, než to opanuje mozek a pak, když už se ví, že je to blbost, tak to mozku chvíli trvá, než se s tím rozloučí.

Setrvačnost také stabilizuje, aby hmota nelítala od pangejtu k pangejtu. My jsme teď na takovém rozcestí. Dlouhou dobu do nás hustili progresivní liberalizmus, až jsme podlehli představě, že když chceme západní blahobyt, musíme i tohle. Až když ho doplnili Green Dealem, tak nám došlo, že je to celé divné a znovu povinné. Sotva jsme se za historicky příznivých okolností zbavili jedné totality, máme spadnout do další? Ano, umíme ještě říkat, co se žádá a myslet si své. Ale to jsme přece nechtěli.

I demokratický systém ovládá setrvačnost. Někoho volím, a protože jsem ho volil, tak chvíli čekám, že se bude chovat podle mých představ. Pak ho zvolna opouštím a rozhlížím se po někom lepším. Zhusta marně. Protože, když je situace špatná, neexistují bezbolestná řešení. Jen ta bolestná rychlejší a pomalá méně bolestivá. Všichni už vědí, že je to špatně a hledá se mesiáš.

A to se teď děje nejen u nás v Česku, ale v celé EU. V USA už ze zoufalství zvolili Trumpa, jako pokus příklonu k silné ruce. Většina lidí v Evropě cítí, že EU se ubírá špatným směrem. Místo, aby sloužila lidem, opanovala ji idea. Jako kdysi sovětský blok. A tuto ideu brání i proti svým lidem. Nutí je, aby jí sloužili a dodržovali. V zájmu ideje přistupuje na stále tvrdší opatření. Je tabu a odmítá o ní diskutovat. No, co to pak je? Tím, že znovu nainstalovali Ursulu von der Leyen, jen způsobí radikálnější změny v příštích volbách.

Stále ale máme demokracii a je tedy možné špatnou ideu svrhnout ve volbách. To je významný rozdíl proti předchozímu režimu. Brání tomu však setrvačnost moci. Nejprve bude muset většina lidí v mnoha státech poznat důsledky této ideje na vlastní kůži, aby prohlédli. A to si vyžádá, aby nemoc gradovala. Stará moc se bude bránit sliby, populizmem a pseudoreformami, aby oddálila svůj pád. Bude ji hájit i blahobytná byrokracie v orgánech EU a brzdit změny. Pak se teprve můžeme pokusit budovat EU zdola, bez nosné ideje, jen proto, aby se lidem dobře žilo. Protože základní myšlenka špatná není.

Do té doby i u nás budeme moci postupovat jen v rámci strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale i v jeho rámci se dá manévrovat. Demokracie se ve volbách realizuje prostřednictvím politických stran či hnutí. Ty paradoxně většina lidí nemá ráda, nevěří jim a málo kdo do nich na rozdíl od dřívějška vstupuje. Přesto si musí při volbě některou z nich vybrat. To vede postupně k prosazení populizmu a patovým situacím. Jak z toho? Většinovým systémem a střídáním víceméně dvou hlavních subjektů, které se korigují? Tak to funguje v USA a Velké Británii. Rozumnější alternativou je přímá demokracie, kdy o zásadních věcech rozhodují přímo lidé v referendech. Na tu ovšem můžeme rovnou zapomenout a Švýcarsku ji jen tiše závidět. Chybí nám těch pár století tradice a rozumní občané.

A tak se budou stále více bezradní občané v nemocných zemích poohlížet po režimu silné ruky, který by zamezil chaosu a bolestnou situaci vyřešil příkazem a pořádkem. Velmi rychle se ale změní v tvrdou diktaturu a z té už nejde ven. To jsme ale přece vůbec nechtěli. Tak se pokusme vzpamatovat, dokud je čas. Přestat se kádrovat, nadávat si za různé názory a hledejme společné řešení, které jistě nebude nějaké zásadní, ale rozumným kompromisem. I krok správným směrem je pokrokem. Ne Fiala nebo Babiš, ale Fiala s Babišem, nebo spíše nějaký „lepší Fiala“ s „lepším Babišem“.