Sociálněděmokratický poslanec Pavel Ploc podal žalobu na Archiv bezpečnostních složek Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), neboť spis, který na něj vedla komunistická vojenská kontrarozvědka (VKR), podle jeho názoru ústav zveřejnil nezákonným způsobem. Nelze samozřejmě předjímat, jak městský soud, na který se pan Ploc obrátil, rozhodne: nad soudními výroky, jež se týkaly svazků bývalé Státní bezpečnosti, občas zůstával rozum stát.

Proč pan Ploc podal žalobu, není úplně jasné. Úkolem ÚSTR a Archivu bezpečnostních složek je mimo jiné digitalizovat a zpřístupňovat materiály, které vytvořily represivní složky bývalého režimu. Zveřejnil-li tedy ÚSTR archivní pomůcku - registrační protokoly, neučinil nic nezákonného, nýbrž to, za co jsou jeho zaměstnanci placeni. Způsob zveřejnění, který je poněkud sporný, je ovšem druhá věc.

Poslanci Pavlu Plocovi je zřejmě proti mysli, že má být na veřejnosti označen za „estébáka“ - alespoň to tvrdí. To ale nikdo neudělal: pan Ploc byl v análech VKR veden v kategorii „důvěrník“ a podle toho, co ze spisu citovala média, podával pracovníkům VKR informace. Zda to je, či není pravda, pochopitelně nevím, a bude-li to chtít soud zjistit, bude patrně muset vyslechnout toho, kdo spis vedl. Že spis existuje a že pan Ploc byl veden jako důvěrník, je však prostý historický fakt a není proč se nad ním rozčilovat.

Každý z nás má zajisté v minulosti něco, o čem by raději nevěděl, ale většinou se s tím vypořádáváme ve vlastním svědomí a ne u soudu.

Větší problém je, že podobné žaloby utvrzují odpůrce ÚSTR v tom, že jde o instituci zbytečnou, pomstychtivou a jednostrannou, a vede politiky levé části politického spektra k tomu, že hodlají ústav zlikvidovat, jakmile k tomu budou mít příležitost. Je to mylný přístup: podobné ústavy existují i v jiných zemích (a mají podobné problémy), poněvadž skutečnost, že archivy represivních složek komunistického režimu pomáhají k poznání minulosti, se obecně uznává. Čteme-li díla velkých soudobých historiků západního světa, vidíme, že s podobnými archivy pracují zcela běžně a nikoho to nepohoršuje.

Velmi by mi vadilo, kdyby měl ÚSTR zaniknout - chci vědět, jak to za komunismu bylo, chci vědět, kdo byl kdo. Nelze to ale poznat z registru svazků, ten poskytuje jen orientační vodítko. Byl-li někdo veden jako důvěrník, zdaleka to nemusí znamenat, že s StB (či VKR) skutečně spolupracoval, že udával své kolegy a známé a lze se na něj dívat jako na ničemu. Pro zjištění, zda takto označený člověk morálně pochybil, je nezbytné prostudovat příslušný svazek, a pokud neexistuje, svazky související, v nichž mohou být založeny zprávy, které podával nebo které podle jeho informací vypracovávali příslušníci zmíněných institucí.

Je to zajímavá, takřka detektivní práce, již těžko může provádět laik. Proto existují instituce, v nichž pracují odborníci, archiváři a historici, kteří mají se čtením podobných materiálů zkušenost a dokážou lépe odhadnout nebo prokázat, co je nadsazeno či prostě „přeloženo“ do jazyka tajných služeb. Umějí také vyhledat související materiály, bez nichž má řada svazků jen nepatrnou vypovídací hodnotu.

Studium osobních svazků však tvoří jen jednu část práce vědeckých ústavů tohoto typu a není správné ji nadřazovat jiným. Obávám se, že dosavadní ředitel ÚSTR Pavel Žáček přikládá této části pracovní náplně instituce, již řídí, nadměrný význam. Pro renomé (a budoucnost) ústavu by bylo lepší, kdyby se soustředil na osvětovou a vzdělávací činnost, nejen na jména v registru svazků. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že to ÚSTR nedělá. Je ale fakt, že z redakce, která připravila skvělá dvě čísla časopisu Paměť a dějiny, nezbyl už v ústavu prakticky nikdo a ostatních publikací zrovna moc není.

Ředitel edičního odboru ÚSTR Michal Hroza zastává názor, že ústav nemá minulost hodnotit, nýbrž pouze zprostředkovat přístup k archivním materiálům. Ne každý se ovšem chce stát historikem a studovat spisy - lidé se zájmem o dějiny většinou spíš chtějí číst dobře podložené a dobře napsané historické knihy, které obsahují autorův názor, akademická věda je neláká. Ústav by měl - jako je tomu v Polsku - vydávat nejen odborné publikace, které čte málokdo, ale i běžné historické příručky, které by pomohly učitelům dějepisu a středoškolákům. Zredukujeme-li komunistickou minulost na hledání bývalých agentů, dostaneme se do pasti spikleneckého vnímání světa, hledání temných sil a skrytých nepřátel. Pak ovšem stačí otevřené archivy a každý si může vytvářet teorie po libosti.

LN, 27.8.2008