Zákon přikazující řetězcům uschovávat potraviny, jež by beztak skončily na smetišti, je nejenom logický a správný, ale i principiálně nezávadný a hlavně lidský.
Velké řetězce musí i nadále bezplatně poskytovat část neprodejného zboží potravinovým bankám. Senátoři už proti této povinnosti opakovaně, avšak naštěstí neúspěšně u Ústavního soudu protestovali, když žádali zrušení této povinnosti, kterou označili za nucený dar nebo specifickou potravinovou daň.
Podle verdiktu soudu ale nejde o žádný protiústavní zásah do vlastnických práv, ani do práva podnikat, nýbrž o smysluplné opatření, jež je součástí mezinárodních snah omezit plýtvání potravinami, snížit produkci odpadu, chránit životní prostředí a pomáhat sociálně slabým.
Novela zákona se přitom týká pouze prodejen s plochou nad 400 metrů čtverečních. A jde o potraviny, které nesplňují některé obecné požadavky, mají deformovaný obal nebo špatné označení. Mohou mít i prošlé datum trvanlivosti, ale nesmí být zdraví nebezpečné. Zboží putuje do tzv. potravinových bank, které shromažďují, skladují a distribuují potraviny pro humanitární účely a charitu – a vzhledem k přílivu uprchlíků z Ukrajiny i skokovému zdražení cen, které mnoho lidí uvrhne pod hranici bídy, je podobného institutu obzvláště zapotřebí.
Námitka, že zákon v podstatě zavedl nucenou účast na charitě, nejenom ve zmiňovaném kontextu momentálně neobstojí.
Položme si přesto tradiční otázku Qui bono – tedy komu současná podoba zákona prospívá, a komu tudíž konvenuje i rozhodnutí Ústavního soudu, jenž se de facto odvolává na veřejné či chcete-li obecné blaho.
V očích menších a středních živnostníků obávajících se, aby se ke stále kypící byrokracii, kterou už jim zákon předepisuje, nepřidalo ještě státem řízené a také sankcionované vyvlastňování jejich zboží (byť už de facto neprodejného), je samozřejmě tato úprava archetypem první kategorie.
Pokud jde o zájem řetězců, nezdá se, že by z nové legislativy propadaly nějaké fatální trudnomyslnosti a defétismu. Podobné aktivity jim navíc přinášejí velmi dobrou reklamu jakožto štědrých nadnárodních donorů, ba téměř militantních altruistů myslících na potřebné. A reklama jak známo přináší opětovný zisk.
Podle České federace potravinových bank novelizace zákona prohloubila spolupráci řetězců a množství takto distribuovaných potravin se zvýšilo až na trojnásobek. Z toho lze vyčíst, že tato legislativní úprava funguje, ovšem i to, že zdaleka ne všechny řetězce postupovaly už dříve vedeny tak bohulibými úmysly.
Nad slunce jasným a nezpochybnitelným beneficientem této právní úpravy zůstávají samozřejmě především bezdomovci nebo řekněme lidé potřební. A to je také přece vlastní účel zákona.
Pokud by neplatil, jak se domáhala část senátorské obce, pak by některé řetězce ihned přestaly do potravinových bank jídlo dodávat a tím více by potravinové banky tlačily na stát, aby financoval vzniklý rozdíl z kapes nás, daňových poplatníků.
A ten by nemohl než vyhovět, neboť už takto je Česká republika stavěna na nezáviděníhodný piedestal co do počtu bezdomovců a našeho nepřílš vstřícného přístupu k nim.
Podle poslední statistiky žije v České republice 0,65 procent lidí bez domova v přepočtu na počet obyvatel, což nás ve srovnání s ostatními civilizovanými světovými zeměmi na základě posledních dostupných čísel z roku 2015 řadí jen těsně před poslední Nový Zéland a hluboko za vyspělé státy západní Evroy,
Stát proto v roce učinil přijetím novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích dobrou věc inspirovanou právě tím, že bezdomovců a lidí hluboko pod hranicí chudoby přibývá nejen u nás, ale po celé Evropské unii.
Senátorům šlo o princip. Najednou detekovali „státem řízené vyvlastňování“, pověstnou první vlaštovku, kamínek, který přinese lavinu nuceného vykupování stejně jako v době arizace a kolektivizace. Jenomže, z křesla vytopeného sálu můžete jakýkoliv princip obhajovat s obdivuhodnou bravurou a filozofovat o všemožných zásadách, svobodě a demokracii.
Zatímco lidé v těžké životní situaci, kteří často bojují doslova o holý život anebo minimálně o zachování určité fundamentální důstojnosti, vidí vše ve zcela jiném světle.
Tak mě napadá, co takhle svolat jedno celodenní zasedání Senátu kupříkladu na Letenskou pláň na dobu, když je venku na nule a žaludky přítomných už druhým dnem zoufale volají po jídle?
Možná bychom se pak podivili, jak velká část osazenstva by ze svých pevných a zdánlivě neměnných životních postojů a principů až překvapivě rychle a ochotně slevila...