Na tuto otázku se nabízejí dva druhy kořenů onoho proamerikanizmu. Za prvé je jím jakási ideologická zabedněnost, která dává rovnítko mezi USA a pravici. Abych byl spravedlivý, podobným neduhem trpí i mnozí na levici, když hájí tu Rusko, tu Čínu. Tuto velmi častou motivaci považuji za absolutně iracionální a pro potřebu tohoto článku se spokojím pouze s konstatováním, že tomu tak je.

Druhou motivací proameričanů je snadno pochopitelná a ospravedlnitelná vděčnost, ano byly to Spojené státy, kdo podvakrát pomáhal Evropě ve dvou hrozivých válkách a kdo držel nad západní Evropou ochrannou ruku v době, kdy SSSR představoval existenční ohrožení západní civilizace jako takové.

Ano, tuto vděčnost také sdílím. Ale v čem se s proameričany rozcházím, je pohled do budoucna, kde oni vidí nezměněnou úlohu USA, přičemž nedůvěřují sami sobě a svým evropským spoluobčanům. Je třeba se podívat pravdě do očí, USA nejsou žádným nadstátem a jejich možnosti jsou omezené. Dokonce nelze ani s nimi počítat na věčné časy a nikdy jinak.

USA jsou součástí Západu, jsou dokonce v současnosti vedoucí světovou mocností, navíc se dá souhlasit se Zbigniewem Brzezinským, že svět bez hegemonie USA by byl mnohem horším než je dnes. Buďme s nimi přáteli, ale nezapomínejme, že je to především EU sama, kdo si musí zabezpečit svojí budoucnost, a to v lepším případě ve spolupráci s USA.

Mám pocit, že právě snaha svázat ČR s USA je hnacím pohonem současné vlády ODS ve věci oné základny, získat v USA garanta naší národní bezpečnosti. Myslím, že právě tato snaha, tento proamerikanizmus, je to, co je třeba odmítnout a s ním, žel i onu základnu.

Je to možná smutné konstatování, ale cítím to tak, že česká společnost není připravena na americkou základnu a že by se stala další překážkou schopnosti české společnosti uvažovat v evropském kontextu.