Nemám rád advokáty a jejich snadná řešení. Nic proti právníkům, ale každý, kdo se ocitne tváří v tvář české justici, cítí, že tu něco smrdí. Nevzpomínám si, že by byl za poslední léta vyřešen jediný případ korupce či zneužívání státních peněz daňových poplatníků. Gripeny, Internet do škol, Grossův bohatý strýček, nejdražší dálnice v Evropě, Diag Human, kauza uhlobaronů, kauza Wolf, aféra Toskánsko, rozdávání vysokoškolských titulů, kauza Opencard, nečekané „nutné“ státní nákupy bez výběrového řízení atd. vypovídají o tom, že státu je korupce naprosto ukradená.

Nejnovější „boj“ státu (začínám být na to slovo docela alergický, když je člověk slyší ze všech stran, připadá si jako uprostřed válečného pole) je totiž, občane, proti extremismu.

Pominu-li fakt, že jednu extremistickou stranu, která se stále hlásí k odkazu V.I. Lenina a Klementa Gottwalda, stát na základě jejích volebních výsledků již dvacet let štědře dotuje, považuji současné pokusy zakázat Dělnickou stranu za politickou objednávku, a proto by jí soud neměl vyhovět.

Ztotožňuji se naprosto s tím, že některé „projevy Dělnické strany jsou často rasistické, xenofobní, obecně nesnášenlivé, násilnické“, jak prohlásil advokát Tomáš Sokol v závěrečném návrhu před Nejvyšším správním soudem, jenže to jako důvod k zakázání strany nestačí.

Podle logiky argumentů JUDr. Tomáše Sokola, který obviňuje Dělnickou stranu z toho, že její přívrženci pronášejí rasisticky motivované proslovy, by stejnou měrou měla stát před soudem KSČM, jejíž sympatizanti nebo členové pronášejí každoročně na shromážděních plamenné proslovy proti fungující demokracii a tržní ekonomice. O jejich cíli nastolit socialismus, což mají přímo ve stanovách, ani nemluvě. Raději se neptat, jak to komunisté udělají, nerad bych někoho vyděsil, či byl obviněn z šíření poplašné zprávy. Nevšiml jsem si za dvacet let, že by si stát stejně horlivě najal podobného známého právníka na zrušení KSČM, naopak jeden politik, o němž se předpokládá, že získá v létě post premiéra, si již přepočítává hlasy, zda by s nimi mohl vytvořit koalici či s jejich tichou podporou vládnout.

Nebagatelizuji problém extremismu, levicový nebo pravicový, pro mladou demokracii, jakou je ČR, jsou obě strany stejně nebezpečné. Jde mi o to, že stát si svojí politikou lhostejnosti a pohrdáním občany extremisty vychovává.

Jako učitel se ve své praxi setkávám se studenty, kteří nosí odznak Dělnické strany. Nijak zvlášť se mi to nelíbí, ale kromě vysvětlování, pouštění dokumentárních filmů, pořádání besed s přeživšími šoa, prostého vyvracení populistických argumentů strany a konstatování, že je to pitomost, s tím nemůžu nic moc dělat. Nabízel jsem jim, že je vezmu na exkurzi do Osvětimi, abych jim ukázal „místo činu“, ale zůstalo jen u siláckých gest.

Stát nemá dlouhodobě žádnou ucelenou vizi, jak extremismu předcházet, to za něj plní nevládní organizace, jako je např. Člověk v tísni, hnutí Tolerance a jiné, které mají vzdělávací programy proti rasismu již léta. A v budoucnu se proto v médiích objeví nová, zdánlivě „snadná řešení“. Občas někoho obviní z nošení svastiky, zatknou či jinak poškádlí, ale to nestačí.

Tomáš Sokol v roce 2007 řekl, že „nesoudí morálku svých klientů“, což je v případě státu jistě na škodu. Určitě je morální Dělnickou stranu na základě mnoha indicií zakázat, mnohem lepší by ovšem bylo stanovit vizi vzdělání proti extremismu do budoucna. Podobných extremistických skupin a stran bude přibývat, nehledě k tomu, že ne všechny budou usilovat o podíl na moci.

Takhle to v případě Pyrrhova vítězství státu bude jen další rozsudek, který stojí jen několik dnů před připomenutím 65. výročí osvobození nejhrůznějšího koncentračního tábora Osvětim na hliněných základech.