25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Žádní agenti nikdy nebyli!

24.5.2006

Já si myslím, že snaha našich bývalých budovatelů lepšího příští (taktéž předvoje dělnické třídy a lidí zvláštního ražení, ne-li přímo ražby) o zrušení lustračního zákona, je úplně zbytečná. Tedy jeví se mi to tak. Tuto záležitost přece stačí svěřit naší na ničem závislé justici a ta už nám dokáže, tak jak to průběžně a neúnavně dokazuje, že prostě žádní agenti nikdy nebyli! Dokumentuje včerejší rozsudek v cause estébáckých líbánek jednoho normalisačního herce, že ano? Tyto soudy ovšem musí být zásadně neveřejné, aby do toho soudcům nikdo zbytečně nekecal. Právě tak jako v tomto případě.

Jak to je, už nám ostatně vysvětlil svého času Václav Havel, když prohlásil, že všichni jsme tak trochu vinni. Tak trochu je velmi hezký obrat. Ten se mi na tomto moudru líbí nejvíce. Tak trochu si za svou popravu může například Horáková, kdyby držela hubu a krok, případně po únoru požádala o vstup do KSČ, třeba by ji to nepotkalo. Tedy pokud by se dokázala držet při zemi. Ale ona ne.

Ještě lépe a trefněji, tedy pro moji ženu a pro mne, to nikoli už jen tak trochu, ale na plné pecky, specifikoval pan plukovník Kratochvíl Irenej. Ano, ten šéfující z vůle Grulichovy náš slavný Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu. To když nám, po sedmi letech usilovného vyšetřování na čí rozkazy zde režim po deset let držel naše děti a (jak například v Norimberku souzeno) tedy násilně rozděloval naši rodinu, když nám pan plukovník sdělil, že ti ubozí estébáci a estébačky, podepsaní na patřičných papírech neumožňující jejich vycestování, byli přece stejné oběti režimu jako ty děti.

Ostatně, dceru vám nakonec pustil pan ministr Obzina a mezitím dospělosti dosáhnuvší kluk to vzal přes zelenou hranici a měl štěstí, dokonce ho při tom nikdo ani nezastřelil, takže oč vám vlastně jde, že?

Tudíž, tak jako u pana Kanyzy, vezměme to už jednou konečně z gruntu a přiznejme si to, my primitivní antikomunisté a ještě primitivnější antifašisté. Žádní agenti nikdy nebyli! Těch například v tomto případě osmdesát schůzek s estébáky, to byla prostě jen taková setkání lidiček, co se na sebe rádi dívají. Ostatně Kanyza na ně chodil hlavně proto, že takový herec má jakési povinnosti ke svým divákům. Co z toho ti milí obdivovatelé komediantova umu pak ve spisech udělali, je přece už jen jejich věc.

Estébákům, kteří tak pilně falšovali co jim pod ruku přišlo, pak buď můžeme udělit nějaká vyznamenání; neb režimu záměrně škodili a v omyl ho uváděli, jeho penízem mrhali, ba dokonce s velikým risikem pravomoc úředních činitelů překračovali. Tedy ti, co zrovna sami nebyli obětí režimu. Celá Státní bezpečnost ostatně nebyla nic jiného než spolek usilující o rozvrácení režimu, zásadně si hloubi svých planoucích srdcí, jasné hlavy a absolutně čistých rukou (jak to bývalo vyvěšeno v každé z jejich kanceláří) uchovávala ideály ryze demokratických mravů. Poučení o tomto přístupu ostatně možno najít i v analogii procesu se Slánským a jeho centrem, který jasně dokázal, že tito soudruzi už ve dvacátých létech vstoupili do strany s úmyslem, až v rámci historické nutnosti strana moci nabude, zvrátit tento vývoj a přivést jí ovládanou zemi zpět do lůna kapitalismu.

Tak jasně to tehdy dokázal československý soud a neméně jasně to neúprosně logicky a nezávisle dokazují současné české soudy rozhodující o tom, co má být a co nesmí být v archivních materiálech. Až při svém konání dojdou k vyhlášení neplatnosti Dekretu kutnohorského a jeho vyřazení z archivních materiálů, dojde zřejmě konečně také k vyřešení problémů úplatků na právnické fakultě naší nejsvětější Alma Mater soudruhů jurisprudentů.