V r. 1955 byly ve státě Montgomery v USA zatčena Afroameričanka Rosa Parksová, když odmítla bělochovi uvolnit místo v přední část městského autobusu. V té době zde totiž platilo, že místa v přední části autobusu jsou určena pro bělochy a černoši mohou cestovat jen v jeho zadní části. Šlo o nařízení, které hrubě deformovalo rovnost občanů a všelidskou platnost občanských a lidských práv. Rosa Parksová ovšem nebojovala o to, aby právo jedněch bylo nahrazeno právy druhých.

Připomínám to s obavou, že se mílovými kroky blížíme ke stejné deformaci, jakou by bylo nařízení, že v témže autobusu musí v přední části cestovat stejný počet černochů i bělochů, mužů a žen s příslušnými procenty homosexuálů samozřejmě, neboť jinak jde o diskriminaci.

Bývalá soudkyně Ústavního soudu a dnes soudkyně Evropského soudu pro lidská práva K. Šimáčková v pořadu Interview ČT24 dne 22. 12. 2021 tvrdí, že u nás existuje mužské právo, a pozastavuje se nad tím, že v české justici je ve vyšších soudcovských funkcích málo žen. Co brání ženám v přístupu do vyšších pater justice, nebo snad zda existuje právo žen na obsazení takových funkci, ovšem nesdělila. Zpravidla v těchto souvislostech se nám dostane rozsáhlých sdělení a úvah majících jen málo společného s realitou našeho života. A nejde samozřejmě jen o justici. Jaký praktický smysl mají takové úvahy mimo to, že zanášejí další a další neklid do společnosti?

Zdá se, že přestáváme rozlišovat mezi tím, zda existuje nepřípustná právní nebo společenská překážka, která brání tomu, aby každý mohl svobodně realizovat svá práva, a mezi stejně nepřijatelným tvrzením, že existují nějaká práva jedněch, která druzí nemají. A stejně zvolna někteří přestávají chápat rozdíl mezi rovností v právech a rozdílnosti ve způsobu života, mezi tím, co je rovnost a co je stejnost.

A opět tu máme stále se opakující a letos opět aktuální tvrzení, že realizací svého práva nesmím urážet jiné, a snahu všemožných aktivistů pod touto záminkou omezovat vše, co souvisí s Vánocemi. Každý má přece právo realizovat své náboženské přesvědčení nejen s ohledem na respekt k právu ostatních spoluobčanů, ale také bez obavy, že by realizací svého práva urážel ty, kteří si počínají jinak. Kdo se cítí urážen realizací práva jiného, obtížně bude požadovat respekt k právům svým…

To stálé přepočítávání, kde je vice těch nebo oněch, mužů, žen, homosexuálů, bílých, černých, záměny nevěst za ženichy, matky za nositelky plodu, je podle mého názoru varující. Zjevné nepochopení těchto skutečností i na úrovni ústavních a evropských institucí, tam, kde by je občan spíše očekával, nevzbuzuje do nového roku příliš nadějí...

Právo 31.12.2021

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman