Evropa je v pohybu a Čech se o svou národní identitu opět bojí.

Boj za své sebeurčení přitom dělá opět špatně, totiž přesněji, stále ještě se drží strategie naprosto chybné. O kterou strategii jde? Jde o to, že naše zhudlařené národní obrození trvá dál. Dětem ve škole je stále vtloukáno do hlavy, kdy se narodil a kdy zemřel a co napsal kdekterý bezvýznamný národní buditel. Každý z nás zakusil tu bezmeznou nudu! Hloupé a prázdné básničky memorované nazpaměť s povinným výkladem rázu: co tím chtěl básník vyjádřit? Potíž tkví v tom, že básník měl v duši jen pusto a že tudíž vykládat není co. Díky tomu se naše tehdejší literatura či filosofie dá jen těžko srovnávat se soudobými výkony jiných.

A při tom stačilo tak málo: místo opevňování toho našeho "babiččina údolí" proti všem cizákům purismy českého jazyka vzít vážně to, že zde byla jedna rozmanitá a intelektuálně bohatá společnost. Bylo tenkrát na výběr: půjdeme cestou Jungmanna či Bolzana? Bolzano byl vynikající matematik, filosof a teolog předbíhající svou dobu o sto roků, sám Palacký si ho vážil tak, že mu dal k posouzení své "Dějiny národa českého" ještě před tím, než je poprvé (poprvé v němčině !) vydal. Ovšem součástí české společnosti byla celá plejáda dalších: kromě stále ještě pryč z "babiččina údolí" vykazovaného Franze Kafky také Sigmund Freud, Edmund Husserl, Kurt Gödel, Gustav Mahler a mnozí další. Je obrovská dějinná škoda, že se český národ vydal Jungmannovou cestou.

Určitý pokus vyhnout se Jungmannově pasti a národní směřování otočit k Evropě či i dále k USA udělal ještě Masaryk; Masaryk ovšem zůstal přes všechnu adoraci a přes to, že byl dokonce presidentem země, na okraji: naprostá většina společnosti šla jinam. Jeho snaha vytvořit československý národ se s národem minula. Buďme k sobě konečně upřímní: národní obrození skončilo fiaskem, literatura té dob je převážně mizerná a filosofie skoro žádná.

Vadilo tenkrát hlavně to, že ti různí autoři psali německy a nikoliv česky; čeština pro ně ovšem přijatelná nebyla a nebyla taková právě díky hloupému provincialismu naježeného proti jiným. Na tuto myopickou slabost dojíždíme dál a dál: chceme si to udělat po svém a to nás dokonale ničí. Jistě, je dobré být originální a kreativní; kreativita ovšem netkví v odmítání jiného, nýbrž v tom, že se člověk důkladně s něčím seznámí, pozná to do důsledků a pak to kriticky hodnotí. Ke kritickému myšlení má hodně daleko to, co předvádějí naši konzervativní zastánci tradičních českých hodnot - je to pouhá kverulace a tato kverulace je ubohá i směšná.

Zastydlí národní obrozenci hájí upocené národovectví na každém kroku. Kdysi se ještě někteří pokoušeli vypiplat češtinu do vytříbené podoby až k nepoužitelnosti a tím nahradit vyvanuté náboženství; současnost se již spokojí jen s pitomoučkým: kdo neskáče, není Čech! Toto primitivní soukmenovství se nyní obrací hlavně proti Štrasburku či Bruselu: Brusel je zdrojem všeho zla! Naši eurotici srdnatě hájí národní zájmy bez toho, že by je jakkoliv vymezili; ponechávají své nabídky v rovině trapného sentimentu bez obsahu. Nabízí se ptát se: kde byli všichni ti bojovníci za národní suverenitu v době, kdy nás okupovali Rusáci s armádami přidružených poskoků? Mají sebe samé za hrdiny ... nyní když to již nic nestojí. Může se to totiž říkat čili: říkají to (ve skutečnosti jde ale při důrazu na národní suverenitu o suverenitu v rozkrádání národního bohatství).

Ba i sám president je z těchto vajec a drží nad nimi ochrannou ruku. Kdepak byl 21. srpna, 1968 a dalších 21 roků po té? Kdy vyjádřil byť i jen zlomek svého současného odporu k EU proti tak hrubé ztrátě národní suverenity a prokázal tak osobní statečnost? Statečnost post festum je ovšem typickou národní vlastností! Možná by stačilo jen držet se Masarykova hesla "nebát se a nekrást" - nekrást třeba alespoň vzácná pera, když už se kouká tolik lidí.

Doba si žádá něco úplně jiného a kéž to česká společnost pochopí. Zachování národní suverenity netkví v tom, že budeme hájit zvolna se propadající vlastní měnu a že zavedeme opět kontroly na hranicích; či dokonce, že budeme po nacistickém způsobu dávat veškerou svou bídu za vinu nešťastným Romům a v důsledku toho pak ony Romy (ty poslední cizáky, kteří nám tu ještě zbyli) sestěhovávat do ghet kdesi hodně daleko.

Co je třeba? Je to prosté: nejde o soutěž mezi státy či dokonce firmami; firmy si budou soutěžit i bez nás, což přinese blahobyt nám všem. Je jen třeba, abychom tu soutěž podporovali čili bránili monopolnímu rabování. Ve skutečnosti jde od počátku dějin o soutěž myšlenek a hodnot. Vítězí ten, kdo nabídne hlubší smysl života a s tím i život hodnotnější. To, že totálním vítězem je v současné době Řecko (Řecko nikoliv ovšem to nynější, nýbrž to, které ony myšlenky vynalezlo či objevilo před dvěma a půl tisíci roky a s nímž to současné nemá téměř již nic společného), má svůj důvod v úžasné převaze i atraktivitě jeho způsobu uvažování i života. Stejně tak je tomu po pravidle všude: trestem za duchovní sterilitu je zánik.

Jestli tudíž může něco zachránit českou společnost, pak je to intenzivní rozvoj jejích intelektuálních i jiných schopností. Základem je jistě výborné školství pro všechny děti čili především výborní učitelé. Ne že by u nás takoví nebyli; jsou, avšak když si v jiných profesích vydělají násobky učitelského platu, jdou pochopitelně mnozí tam. Bez opravdu atraktivních platů na všech úrovních školství nemá česká společnost šanci žádnou. S tím úzce souvisí výzkum a bádání obecně.

Když je to tak, že schopný stipendista má stipendium v rámci PhD vzdělání 7x vyšší (je to přesně) ve Vídni než v Praze, byl by blázen, kdyby v Praze zůstával. Ovšem takto se společnost systematicky připravuje o ty nejlepší své členy (na to český blbec pohotově praví: ať si jdou!). V té Vídni to chápou docela jinak: takové peníze a spoustu dalších výhod studentům dávají, ačkoliv téměř nikdo z těch studentů Rakušanem není a v ústavu se komunikuje pouze v anglickém jazyce; znají totiž, že pouze toto je cesta k úspěchu. Narozdíl od nich my zavádíme to, že nad penězi pro výzkum a bádání či dokonce i řízením univerzit budou bdít politici a průmyslníci: dokonalý způsob rozkrádání i toho skrovného zbytku prostředků. Základem ovšem není jen zabránit odchodu odborníků pryč; jde o to přilákat k nám vynikající odborníky odjinud. Působení celé řady nositelů Nobelovy ceny na naši universitách zajistí národní suverenitu daleko spíš než zapšklé skuhrání nad "deficitem" struktur demokracie a nad tím, že komisaři nám pořád něco vnucují.

Ovšem i do dalších kulturních podniků je třeba investovat spíš než do zmršených arbitráží a předražených státních zakázek: zejména do umění. Je smutné, že dotace divadel se každý rok krátí, takže některá, hlavně ta skvělá divadla končí. Pro výtvarníky pak již nejsou peníze skoro žádné. Stejně je tomu se spisovateli. Namítá se příkladem pana Viewega: Vieweg to přece uměl vzít za správný konec: na trhu uspěl a vydělává obrovské peníze. Jistě, je schopný a peníze si zaslouží. Potíž je jen v tom, že myšlenka se v jeho knihách dá najít jen těžko. Když se tudíž někdo cestou pronikavého spisovatele vydá, zbývá mu leda psát po večerech a dávat to číst přátelům: vydělat si tím na živobytí v žádném případě nemůže (může pouze doufat, že shodou okolností někdy v budoucnosti dostane stipendium ze zahraničí a pár měsíců tak bude moct v klidu psát).

Též by bylo třeba vychovat schopné politiky a hlavně diplomaty, diplomaty takové, kteří by se vydali do proklínaného Bruselu či Štrasburku a tam vyjednali pro své krajany ty nejskvělejší podmínky (potíž těch nynějších tkví vesměs v tom, že neznají ani jazyky). Když budou naši politici politiky v Bruselu a Štrasburku ve všech směrech překonávat, dostane se ČR mimořádného privilegia vládnout EU či alespoň mít v EU výraznější vliv, než kolik na ČR podle počtu obyvatel připadá. Pokud budou naši politici na úrovni stejné, pak je to jedno, a když jsou horší, pak je šťastné, že nám vládnou jiní (bohužel česká společnost dokazuje opět a opět, že si sama vládnout pořádně neumí). Jestli nám korupce v EU vadí, tak do jejích struktur vyšlemež naše skvělé a nadmíru poctivé politiky s tím, aby tam udělali pořádek! Mimochodem: jak to, že menší Rakousko a Belgie či dokonce daleko menší Lucembursko nemá obavy z toho, že by je EU převálcovalo? Asi bude ta chyba spíš v nás než v EU čili je třeba obrátit kritiku od jiných i k sobě samému - to nám zatím moc nejde (jde nám jen zakomplexované litování sebe sama).

Tudíž: zachraňme českou národní identitu! Ale dělejme to úplně jinak než v duchu toho, co nám nabízejí současné politické strany.

Převzato z blogu autora