Nečetl jsem přesné znění rozsudku, který nedal za pravdu obžalobě domáhající se postihu za výrok poslankyně Semelové o tom, že se v Československu roce 1968 nejednalo o invazi a následnou okupaci, ale o internacionální pomoc. Vzhledem k předchozím výrokům té soudružky, že se doktorka Horáková přiznala dobrovolně ke zločinům, za které byla následně (logicky) odsouzena k trestu smrti, lze názory této zástupkyně nemalé části voličů považovat za konzistentní.
Jsou-li tedy její názory nepostižitelné, mohu jistě beztrestně hlásat, že rovněž zábor části Československé republiky, souhrnně nazývané Sudety, byl nepochybně rovněž bratrskou (inter)nacionální pomocí utiskované německé menšině a na rozdíl od roku 1968, kdy byla tato pomoc právně kodifikována až následnou mezinárodní smlouvou, byl zábor Sudet předem projednán v arbitrážním řízení a řádně předem potvrzen smlouvou podepsanou v Mnichově předními evropskými mocnostmi. V duchu myšlenkových pochodů soudružky Semelové je pak logický vznik Protektorátu jako ochrany klidu a pořádku pro české i německé obyvatelstvo, dosud trpící pod vládou plutokracie. Jak praví dobová terminologie.
Shodou okolností v den vynesení uvedeného rozsudku se ve zpravodajství objevily zprávy o napadení žen v několika německých městech v průběhu silvestrovských oslav mladíky pravděpodobně severoafrického původu. Následně jsme si mohli v Českém rozhlase poslechnout vysvětlení člověka, označeného jako odborník na Německo, že uvedené ženy si vlastně za to napadení mohu samy, protože se pohybovaly v místech, kde by se dotyčný pan Šonka nepohyboval ani za dne. Trochu to připomíná logické vysvětlení, proč jsou dle práva šaría kamenovány znásilněné ženy. Mohou si za své znásilnění samy, protože ke znásilnění daly podnět svým provokativním chováním. Například tím, že vyšly na veřejnost bez mužského doprovodu.
Patřím ke generaci, která od mládí v rozhlase (televize byla ještě v plenkách), ve škole, i následně na různých školeních na pracovišti poslouchala o smrtelném nebezpečí, které nám i celému lidstvu hrozí od německých revanšistů, případně válečných štváčů. Dnes žijeme v době, kdy nám pluralita názorů umožňuje poslouchat varování jak před nebezpečím šíření islámu (samozřejmě militantního), tak varování před těmi, kteří na toto nebezpečí poukazují. Jinými slovy jsme dlouhodobě vystaveni představě, že je třeba čelit nepříteli - buď vnějšímu, nebo vnitřnímu. Je v podstatě jedno, zda jsou tím nebezpečím mohamedáni či Němci, třídní nepřátelé nebo nejrůznější islamo-, xeno- či něco-fobové.
Ten rozsudek o výroku soudružky Semelové, stejně jako diskuze o příchodu islámu a jeho právních norem do Evropy, nebo napadání „necudných žen“, mají ale jedno společné. Současná evropská společnost má zvrhlé představy o tom, co je svoboda slova a jak ji uplatňovat. Je-li považováno za normální, že se společnost shodne, že všechno je relativní. A že daná věc je současně bílá i černá, studená i vroucí, hranatá i kulatá, dobrá a současně i škodlivá, pak se nelze divit, že ucelené myšlenkové systémy, které mají jasno, co je dobro a co je zlo, vábí jak evropské konvertity, tak utvrzují své dosavadní stoupence, že jejich názor, chcete-li víra, jsou nejen logičtější, ale přirozeně nadřazené tomu nepochopitelnému myšlenkovému chaosu, se kterým svou víru konfrontují.
Ne islám, ale ztráta vlastních, po předchozí staletí vyznávaných hodnot euroatlantické civilizace jsou tím skutečným nebezpečím, které nám hrozí. Také já se přikláním k přirovnání naší současné situace k poměrům pozdního období Římské říše, kdy byly odvrženy ideály, na kterých byl systém budován, a byly nahrazeny samovolným úpadkem. Zánik velkých říší byl téměř vždy způsoben jejich vlastním rozkladem. Nájezdníci pak jen poskytli příslovečnou ránu z milosti.
Jak relativizování invaze a okupace v roce1968, tak násilnosti na původním obyvatelstvu ze strany vyznavačů jiných kultur, obojí relativizováno a tolerováno ze strany státních organizací, vede zákonitě k úpadku společnosti. Za to nemohou žádní imigranti. Za to může zlenivělá, zpohodlnělá a tělesně i duševně impotentní společnost blahobytu, která sebe samu zcela neprávem nazývá vyspělou.