Nejde o plážové oděvy, ale o podvolení jako takové

Nedávno jsme seděli v jihočeském renesančním městečku v zahrádce hospody. Okolo prošly – s odstupem za muži – tři muslimky. Mířily k blízkému penzionu. Neměly burky, jen závoje, nepůsobily zaostale, naopak moderně, leč přesto vyvolávaly dojem podvolení. „Já se na to nechci dívat,“ pronesla dáma od vedlejšího stolu (i ona působila spíš moderně než islamofobně a zaostale). Na scény tohoto rázu si člověk vzpomene v debatě, která se teď šíří Evropou. Týká se totiž velice úzkého segmentu problému (zákazu burek a burkin), ne toho, co zajímá většinu společnosti.

Několik měst ve Francii zakázalo koupání v burkinách (ženské plavky zahalující vše až na tvář). Francie už dříve formálně zakázala burky (oděv halící vše včetně tváře). A Německo o zákazu debatuje. Zatím vítězí odpůrci zákazu z Berlína nad jeho příznivci z řad zemských ministrů vnitra.

Abychom i my byli světoví, v sobotu se do debaty zapojil zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček článkem v Právu. Má pravdu v tom, že liberální demokracie nemá zakazovat či přikazovat způsob odívání. Ještě je u nás v paměti, jak komunistické úřady zakazovaly plavky „adamky“ či naháněly nudisty (známe to i z francouzských filmů s de Funésem). Má teď Evropa nahánět lidi oděné až příliš? Podle Křečka by to vyřešil zvláštní zákon o islámu. Upřímně řečeno, nevyřešil.

Problém je spíše v tom, že ony zákazy či legislativy se týkají jen velmi úzkého segmentu projevů islámu. Ruku na srdce, kdo tady někdy na vlastní oči viděl ženu v burce či burkinách? V Česku to připadá v úvahu třeba v Karlových Varech, ale i ve Francii či v Německu je to okrajový fenomén.

Závažnější fenomén je něco jiného. Třeba to, že politici, kteří tak rádi říkají, že islám patří do Evropy, se sami pasují do role autorit islámu. Po útocích džihádistů autoritativně říkali, že teror nemá s islámem nic společného (ač sama policie ještě neznala detaily). Teď sami stanovují, jaký islám do Evropy patří a jaký ne, jaký má a jaký nemá šanci na integraci.

Vzniká tak dojem, že celá snaha politiků míří k jistému cíli: aby šlo legitimně kritizovat islám v podobě burek a burkin, ale kritika toho ostatního – a zásadnějšího – stále spadala do šuplíku islamofobie. Aby ten, komu se nelíbí podvolení žen, které nenosí burku či burkiny, nemohl beztrestně říkat: „Já se na to nechci dívat.“ Aby takové zhodnocení situace mohlo být chápáno jako projev šovinismu a nenávisti.

LN, 22.8.2016