16.4.2021 | Svátek má Irena


SPOLEČNOST: Za uznání sudetského státu

3.10.2011

Když jsem onehdy listoval starými ročníky deníku Sudetenzeitung, upoutal mou pozornost palcový titulek, který jsem ponechal v záhlaví tohoto článku. Text mi připadl natolik závažný, že jsem si usmyslel předložit ho v českém znění čtenářům k poučení a kratochvíli. Zde je:

"Nadešel den, který starobylý sudetský národ toužebně očekával po staletí – den uznání samostatného státu našeho lidu Valným shromážděním Ligy národů. Jisté je, že až na Spojené státy americké a snad i samotné Čechy spravedlivý návrh podpoří všichni pokrokoví národové světa. Skončí tak nesnesitelný útisk českých okupantů na západním břehu Labe a v pásmu Německého Brodu uměle odtrženého od mateřských Sudet. Zároveň se zhroutí i řada mýtů, jimiž se utlačovatelé snažili odvrátit neodvratitelné. Patří k nim třeba bajka o tom, že obývali tuto zemi odpradávna, neboť jim ji odkázal jakýsi praotec Čech. Věru, rozum nad tím zůstává stát! Jak mohl tento historicky nedoložitelný kočovný náčelník odkázat své tlupě to, co mu nikdy nepatřilo? Vždyť nevtrhl do liduprázdné pustiny, anžto do kvetoucích luhů a hájů v povodí řeky Moldavy oplývajících mlékem a strdím, a to jen proto, že na nich pilně pracovali původní obyvatelé, dobrovolně poněmčené keltské kmeny Böhmů a Bajuwarů. Je to země, kde je vše prodchnuto tvořivým německým géniem, počínaje hlavním městem Prahou, jehož české jméno není víc než zkomolenina německého slova der Brach nebo die Brache, což znamená "úhor, půda ležící ladem". V době Svaté říše římské německých národů, jejíž přirozenou součástí bylo i německé království Böhmen a Mähren, byla zde založena první německá univerzita. Nejde však o akademickou při dějepravců, nýbrž o osud sudetského národa, pravého to dědice tohoto zabraného a zuboženého prostoru.

Stejně křiklavým příkladem české nadutosti je nárok na to, že jsou jedinou demokracií široko daleko. Pravdou je, že okolní národy o jejich úpadečnou demokracii nestojí. Žijí v souladu s doktrínou národního uvědomění, v Boží bázni a kázni, v efektivních režimech osvíceného vůdcovství. Řídí se vlastními zákony, zcela v souladu s přírodním řádem a národním právním vědomím. Češi oproti tomu žijí v mentální rozpolcenosti: chlubí se domnělou demokracií, leč upírají základní lidská práva četným menšinám, nejen sudetské a slovenské. Přitom s neuvěřitelnou drzostí do názvu státu sdíleného tuctem národů se snaží propašovat přídomek "český", jako by jim ten prostor někdo propachtoval navěky. Odvolávají se pokrytecky na to, že i ostatní země v okolí mají ve jméně etnický sebenázev. Jenže ostatní si nehrají na demokraty.

Před kritikou neobstojí ani další český podvod – že prý po vyhlášení sudetského státu bude jeho spojení se sousedním Německem jen otázkou času. V Evropě již nyní mírově koexistuje několik německých států a nikdo se nepokouší o jejich svrchovanost. Pražský hrad by si měl uvědomit, že tvrdošíjným odmítáním práva sudetských Němců na sebeurčení dostává sám sebe do naprosté mezinárodní izolace. Nejen sousední země vedené vlasteneckými samovládci, nejen vlastenečtí vůdcové v čele vlád Latinské Ameriky, Asie a Afriky, ale ani západoevropské veřejné mínění už není na jejich straně. Jak napsal britský deník The Times: "Co si o sobě vůbec ti arogantní Češi myslí? Domnívají se snad, že kvůli jejich směšným ambicím na přežití budeme riskovat světovou válku? Jaká to nevídaná a trestuhodná domýšlivost!"

Existenční úzkost, kterou, jak doufáme, dnes Češi prožívají, je zaslouženým trestem za léta křivd a pošlapávání našich lidských práv. Mohou za to poděkovat vlastním politikům. Nechť dnes vyslyší naše varování: nepochopí-li ducha doby, budeme spolu s našimi bratry zvažovat uplatnění svého práva na návrat do původní domoviny přilehlé k Sudetám. Navzdory lžím se nehodláme mstít, nejsme totiž takoví barbaři, jak vypadáme. Ti z českých osadníků, kteří projeví účinnou lítost, budou ohleduplně převychováni a zaškoleni do rozumově nenáročných řemesel. Těm méně přizpůsobivým bude ponechána možnost vrátit se do jejich dědičných stanovišť na střední Volze.

Posledním útočištěm zoufalců je povídačka o tom, že všechno už tu jednou bylo, že historie zná četné precedenty a všechny končily naprogramovanou katastrofou. Na rozdíl od Čechů nejsme historickými deterministy a věříme, že nic není naprogramované. Věříme, že na stejné hrábě může člověk šlápnout mnohokrát, má-li dostatečně vyvinutou schopnost zapomínat. Historie se vždy píše nanovo od nuly a precedenty v ní nehrají žádnou roli. Tentokrát se budeme smát my."

Podepsán jakýsi Josef Hawlitschek, mírový aktivista. Tíseň, která se mě při čtení článku zmocňovala, rázem povolila, když jsem se podíval na datum vydání – 23. září 1937. Zaplať pámbů, že tu noční můru máme za sebou a že to dávno není náš problém. Pokud někdo takový svízel zrovna zažívá, ať se na nás laskavě úkorně nedívá. Víme, že z cizího krev neteče. Mírový aktivista má recht – máme svaté právo na kolektivní ztrátu paměti.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.