Rozhodl jsem se reagovat na několik nejčastějších názorů, které se objevují v komentářích na NP, často bez souvislosti s komentovaným článkem. Nejčastěji se vyskytuje názor, že za komunistů bylo lépe. Většinou tento názor presentují osoby mladší pětadvaceti let, jen výjimečně osoby přes třicet. Také pamětníci tak kolem šedesáti a více. Tedy vzpomínky na dávnou minulost, kterou někteří nezažili, jiní si idealizují své dětství a mládí. Je to nepochybně také neustálým opakováním komunistických agitek typu Žena za pultem, Okres na severu nebo 30 případů majora Zemana.

Posloužím podobným prohlášením. Za komunistů bylo krásně, Nuselské schody, to bylo těch pár schodů mezi Vinohradským nádražím a Zvonařkou, jsem vyběhl téměř bez zadýchání. Na Tylově náměstí jsem si pochutnal na pečeném buřtu a na Karlově náměstí jsem pak „dělal oči“ na děvčata ze školy pro dietní sestry. Často úspěšně. Dnes se všechno pokazilo. Nuselské schody jsou schody až do nebe a raději počkám půlhodinku na tramvaj, než bych lezl nahoru. Když jdu kolem stánku s pečenou klobásou, chytne mě žlučníkový záchvat jen z té vůně. A děvčata na Karláku, ani ťuk. Možná už tam ani ta škola není. Idealizace poměrů za komunistického režimu je idealizací mládí, kdy bylo lepší všechno. Kdyby dnes žil váš pradědeček, jistě by se snažil vás přesvědčit, že za Rakouska bylo líp a váš dědeček by vám jistě řekl „Jó děti, když jste nezažili první republiku, nevíte co je ráj.“ Věřte, že vy prožíváte své „staré zlaté časy“ právě teď a nekažte si je hloupým fňukáním.

V souvislosti s tenistkou Kvitovou se rozhořela diskuse o „daňových rájích“. Musím se upřímně přiznat, že podstatu této diskuse nechápu. Proč vyhnat daňové ráje z Evropy? Proč tolik rozhořčení nad daňovými ráji? Vždyť nejvyšším přáním každého státu by mělo být stát se takovým rájem a zatěžovat své občany daněmi co nejméně. Neutrácet za nesmysly, i když lákavě vypadají. Fotovoltaika – proč ne, ale musí obstát v konkurenci s jinými zdroji energie. Bez dotací z kapes daňových poplatníků a bez ideologie. Podobně biopaliva. Není nutné zavrhovat dotace, ale dotovat takové projekty, u nichž je oprávněný předpoklad, že se dalším vývojem dostanou k rentabilitě. Dlouhodobě investovat do ztrátových projektů je chyba, kterou si nemůže dovolit ani ten nejbohatší (stát, jednotlivec).

Největší položkou státních výdajů jsou sociální platby. Přitom jsou pouze dvě nezpochybnitelné sociální dávky, které by ve slušném státě měly být i soudně vymahatelné, protože si je občan předplatil, a to několikanásobně. Jsou to podpora v nezaměstnanosti a důchod. Mnozí diskutující tvrdí, že tady byl bohatý penzijní fond po komunistech, ale první vlády po r. 1990 ho rozkradly. Není to pravda. Bohatý penzijní fond tu byl až do r. 1953, kdy ho rozkradli komunisté jako součást „měnové reformy“. Majetkem tohoto fondu byl mj. i Palác odborů na Žižkově. Občan si ve svém „sociálním pojištění“ platí mj. pojištění pro případ nezaměstnanosti. Většina občanů toto pojištění nevyužívá, ale to je princip každého pojištění. Pojišťuje se riziko, které nemusí nastat.

Poněkud odlišné je to s důchodovým systémem. Pojišťuje se situace, která zcela jistě musí nastat (pokud pojištěnec předčasně nezemře). I zde samozřejmě platí, že poskytovatel „pojištění“ musí vybrat více, než vyplatí, aby mohl existovat. Ale jestliže je zisk pojistného systému pro stát 60 %, je to nemravné. Schválně si za domácí cvičení spočítejte (třeba na webové kalkulačce), kolik by činil váš důchod, kdybyste peníze dávali na soukromé „důchodové připojištění“ a ne na státní povinné „pojištění“. Když se jednalo o „druhý pilíř“ důchodového systému, hlavním argumentem boje proti němu bylo tvrzení, že je výhodný až pro občany s výdělkem vyšším než 15 000 Kč měsíčně. Ale to je samozřejmé. Občané pod touto příjmovou hranicí přispívají do systému málo a jejich příspěvek stav důchodového konta příliš neovlivní. Neovlivní tedy ani stav konta druhého pilíře. Je to proto, že platby těchto občanů na důchodové pojištění jsou nízké. Podobně ani příspěvky občanů s příjmem nad 50 000 Kč měsíčně stav důchodového konta příliš neovlivní, přestože jejich platby jsou vysoké. Je jich málo. A tak váhu celého systému nesou občané s příjmem od 15 000 do 50 000 Kč měsíčně. Tato skupina však z důchodového systému čerpá relativně méně než skupina s příjmy do 15 000. Za své peníze tedy dostávají méně než nižší příjmové kategorie. Konkrétně (viz ČSÚ) daňoví poplatníci s platem nižším než 10 000 Kč měsíčně tvoří necelá 3 % poplatníků, v rozmezí 10 000 až 20 000 je více než 28 % poplatníků a 20 000 až 30 000 má 54 %. Kategorie 10 000 až 30 000 tvoří tedy 82 % všech zaměstnaných občanů. To je ta platová kategorie, která nese všechny náklady „sociálního státu“, ať jsou to daňové příjmy státního rozpočtu nebo příjmy sociálního systému. Tak proč je špatné tuto skupinu nějak zvýhodnit, když už všechno platí.

V této souvislosti nás investigativní novináři také mnohokrát informovali o tom, kolik občanů živí jednoho důchodce. Že důchodce nikdo „neživí“ za své peníze, vyplývá z toho, že každý občan celý svůj profesionální život povinně platí sociální pojištění zahrnující i důchodové pojištění. Docela by mě zajímal jiný údaj: kolik občanů živí jednoho státního úředníka? A když už jsme u toho, malá podotázka “co dobrého za ty peníze státní úředník pro občana udělá?“

Podobných sociálně-ekonomických problémů je celá řada, ale o většině je nebezpečné mluvit. Vybral jsem si, jak jinak, ty nejméně nebezpečné.