Sdělení na desce není vědecký výklad historie

Leckdo může mít pocit, že se otevřela další fronta kulturní války – na barikádě vztahu k Moskvě. Jsi pro Moskvu a její argumenty, nebo jsi proti Moskvě a jejím argumentům? Takto zní otázka, která pomíjí obsah těch argumentů, ale zdůrazňuje postoje pro a proti.

Nová bitva se vede o pamětní desku za osvobození v květnu 1945 na pražské Staroměstské radnici. Jde o to (podrobné zpravodajství vyšlo v sobotních LN), že loni, po rekonstrukci radnice, se deska nevrátila na své místo, což vadí ruské ambasádě. Progresisté říkají, že český text desky (ne paralelní ruský!) je poplatný minulosti. Sděluje, že jednotky maršála Koněva osvobodily „těžce bojující Prahu“, zatímco ve skutečnosti bylo dobojováno. Sovětská armáda dorazila 9. května do města, jež mělo za sebou povstání, pomoc vlasovců a většina německých vojsk už byla na útěku směrem na západ.

A jsme u jádra věci. Je to zajímavé a hojně využívané téma pro historiky. Je to téma pro tlusté vědecké monografie. Jenže deska připomínající jednu dějinnou událost nemá suplovat výklady historiků ani tlusté monografie, ale sdělit základní poselství o vztahu k té události. A základní poselství zní tak, jak sděluje ona deska: Prahu osvobodila vojska maršála Koněva. Přes všechna zmíněná fakta (povstání, zásah vlasovců, odchod většiny Němců) právě Koněvova vojska přinesla Praze definitivní tečku za druhou světovou válkou. Ano, stále se spekuluje, oč by bylo lepší, kdyby Prahu osvobodili Američané. Ale k ničemu to nevede. Tehdy přece nebylo žádné referendum, v němž by občané zvolili ideálního osvoboditele. Berme tedy Koněva jako fakt.

Paušální otázka, zda být pro Moskvu, nebo proti Moskvě, je špatně položená. Raději se ptejme takto: Za čím, za jakou kritikou Moskvy si máme stát? Co z toho, co přinesla, máme naopak respektovat v původní podobě? Tady už nefungují paušální odpovědi ano či ne.

Postavu maršála Koněva si můžeme vykládat v celé její historické pestrosti. Počínaje tím, co přinesl dobrého (před jeho armádou utekli z Prahy nacisté), a konče tím, na čem špatném se podílel (krvavé potlačení povstání v Budapešti roku 1956, stavba berlínské zdi roku 1961, příprava invaze do Československa roku 1968). Přesně tak, jak to stojí na ceduli vedle jeho pomníku v Dejvicích (ne na pomníku samotném). Ale symbolický fakt osvobození Prahy snad přepisovat nemusíme.

Ano, 9. května 1945 v Praze „těžké boje“ nebyly. Ale totéž lze říci o Osvětimi a 27. lednu 1945. I tam přišla sovětská armáda do vyhlazovacího lágru, který už Němci opustili. Ale symbolické sdělení říká, že Osvětim osvobodila ona, a nikomu to nevadí.

Kritizujme roli Moskvy v lecčems. Za únosy čs. občanů, Rusů, kteří k nám utekli před bolševiky. Za roky 1956, 1961, 1968. Za to, že na pohřeb Vasila Biľaka, místodržícího Moskvy po sovětské invazi, přišel v roce 2014 ruský velvyslanec. Za okupaci Krymu, zdůvodněnou tak jako okupace Československa (předejít sílícímu vlivu Západu, zejména vojenskému). Ale respektujme její roli, její padlé a její desky za květen 1945, ač ty události hodnotíme jinak. Vždyť po Moskvě chceme, aby se stejně chovala k pomníkům čs. legionářů, ať už jejich roli nahlíží jakkoliv.

LN, 13.5.2019