Zpráva o úterní střelbě v ostravské nemocnici na mne opravdu silně zapůsobila – byla jsem ohromená. A ochromená. Skoro celý den jsem seděla, nebyla schopná pořádně pracovat a lapala každou informaci a názor, které zněly z médií. Možná to bylo tím, že jsem pár dnů předtím sama byla na návštěvě v nemocnici (v porodnici) a pořád se mi vracela vzpomínka na ty ztlumené chodby a čistotu, prostě na místa, kam chaos vnějšího světa jako by nezasahoval.
Jasně se mi při tom vnímání nových zpráv a názorů vybavilo, jak se referovalo o střelbě v Uherském Brodě v únoru 2015. Tenkrát to na mne nezapůsobilo tolik jako teď v úterý, ale poděsilo mne, jak tenkrát ministr vnitra oznámil, že nešlo o teroristický útok. No probůh! Takže když někdo vtrhne do restaurace a postřílí osm lidí, není to teror? Usoudila jsem tehdy, že se pan ministr vnitra domnívá, že teroristické jsou jenom ty akce, které jsou spojeny s mezinárodním terorismem, islamismem či nějakým ještě jiným -ismem. Mám na věc jiný názor.
Byla jsem tedy zvědavá, zda se budou tehdejší spekulace opakovat i tentokrát, ale neopakovaly se. Média rychle oznámila, že šlo o duševně vyšinutého člověka, který usoudil, že je nemocen a nikdo ho nechce léčit. Měla to tedy být jakási pomsta společnosti – tragický výkřik pomatence.
Víc mne ale zaujaly úvahy bezpečnostních expertů o tom, zda a jak by bylo nemocnice možné zajistit, ochránit před případnou podobnou hrozbou. Vidina bezpečnostních rámů a kontrol u vstupu – nebo spíš vstupů – do každé jednotlivé nemocnice mě zaskočila. Kolik je v naší zemi nemocnic? A co kdyby si příště (byť samozřejmě doufám, že žádné příště nebude) agresivní pomatenec nevybral nemocnici, ale nákupní centrum, školu nebo divadlo, prostě místo, kam přichází hodně lidí zároveň? Taky už to tady bylo. Zase bezpečnostní rámy a kontroly? No nazdar!
V roce 2015 se v souvislosti s útokem v restauraci úvahy o bezpečnostních rámech nevyskytly, vidina takového rámu ve vchodu každé hospody zřejmě tehdy připadala i bezpečnostním expertům poněkud absurdní. Taky by se v té souvislosti možná naskytla nepříjemná otázka, kdo by v hospodách ty rámy platil. Veřejná zařízení jsou financovaná z veřejných peněz, kdežto hospody jsou soukromé.
Chápu úvahy bezpečnostních expertů, je přece jejich zaměstnání uvažovat o tom, jak odstranit, či aspoň snížit různé hrozby. Pokud je mi ale známo, nemívají v té věci poslední slovo. Chápu i obavy, které se lidí zmocňují, když k podobnému neštěstí dojde, třebaže agresivní pomatenci se vyskytovali, pokud vím, co lidstvo lidstvem jest. Možná by se tedy daly ty obavy odstranit, či aspoň snížit, kdybychom vůbec nevycházeli z domova. Nákupy? Přes internet, a když je přivezou, vykouknout, zda to není terorista. Divadlo, kino, koncert? Proč? Lze je přece zhlédnout v počítači. Škola? Nemocnice? Úřad? Bezpečnostní rámy a kontroly. Kdo by o takový svět stál?
LN, 13.12.2019