V poslední době jsem se zúčastnila bouřlivých debat o píšťalkohvízdálcích a jejich společenské užitečnosti. Příběhy jsou to jako podle kopíráku: Ušlechtilý zaměstnanec je přesvědčen, že objevil nepravost. Spravedlivě rozhořčen se stane hvízdálkem, poruší závazek důvěrnosti informací a nepravost napráší policii, potažmo médiím. Vyšetřování žádnou nepravost nezjistí. Výsledek je, že utrpí pověst i kapsa zaměstnavatele. Hvízdálek se chvíli pokrývá slávou, byv vyznamenán a štědře obdarován soukromou nadací pro potírání nepravostí. Vzápětí je zapomenut a doživotně nezaměstnatelný.

Zatím se žádný z obviněných nesnížil k tomu, aby onu nadaci žaloval pro poškozování dobrého jména, případně pohrdání soudem. Bylo by to ale logické, protože pokud soud žádnou nepravost nezjistil a dobré jméno žalovaného bylo očištěno, vyznamenání hvízdálka platnost rozhodnutí soudu popírá.

Řeknete, to se jí to posmívá bojovníkům s větrnými mlýny, když v takové situaci sama nebyla. Její trapné přízemnosti není dáno chápati hrdinství hvízdálkovo, ana nezakusila na vlastní ledví rozervanost jeho ušlechtilé duše. Kterak by sama obstála v onom soumraku bohů, kdy pod hvězdným nebem nad námi zuří strašlivá bitva mezi pracovní smlouvou a mravním zákonem v nás?

Nikoliv, pravím vám, dilema mezi profesionálními závazky a morálkou mi není cizí. Nemyslím si však, že domněnka o neetickém chování jiných mě zbavuje povinností vůči nim, které jsem dobrovolně přijala. Jaký by pak byl mezi námi rozdíl? Kdykoliv se mi odnechtělo s vlky výt odrhovačku chlebodárcovu, s úsměvem jsem vydržela do konce výpovědní lhůty, nechala si dát dobré doporučení a šla jinam, kde bylo méně hlučno. Řídila jsem se anglickým příslovím "pokud nesneseš horko, vypadni z kuchyně". Když už jsem nebyla vázána smlouvou ani etickými závazky vůči zaměstnavateli, mohla jsem si o vlcích otvírat ústa po libosti.

Ústa si otvírám i v jiných případech a nejednou jsem měla to potěšení přispět k vítězství dobra nad zlem. Letos se nám podařilo zachránit náš krásný kout světa před stavbou spalovny odpadu pro celou vancouverskou aglomeraci. Nikdo ze zúčastněných ovšem nepracuje pro firmu, která stavbu plánovala.

Jako notářka jsem se často setkala s činnostmi, které byly na pomezí zákona a občas i za ním. Jsem osoba vesměs praktického založení a netoužím být popotahována k soudu, a to ani jako svědek. Se svým časem mám příjemnější i výnosnější plány. V situacích, které zaváněly průšvihem, jsem proto klienty více či méně taktně poslala jinam, někdy i do míst, kam slunce nesvítí. Sice jsem se tím připravovala o peníze (a že mi jich občas nabízeli opravdu hodně), ale klidný spánek je k nezaplacení.

Naprášit je mě nikdy nenapadlo. Za prvé to byl jejich průšvih, ne můj, a udělala jsem všechno pro to, aby to tak zůstalo. Za druhé by šlo o zneužití důvěry, což je v mém morálním kodexu zrovna tak špatné jako cokoliv se snažili provést oni. No a za třetí by se to brzy rozneslo a přestali by mi důvěřovat i klienti zcela počestní.

Jakmile totiž člověk dovolí svému superegu, aby se ujalo otěží, a začne se opájet vlastní ušlechtilostí, nelze mu věřit. Může se zdát omluvitelným i logickým, když hvízdálek zaměstnavatele nebo klienta udá pro nějakou skutečnou nepravost. Kdyby ovšem uvažoval racionálně a domyslel to do konce, zjistil by, že kýžený výsledek, tedy potrestání zla a vítězství dobra, je velice nejistý. Svět je nespravedlivý a pachatelé nepravostí bývají mazanější i mocnější než hvízdálkové.

Jisté naopak je, že obviněný ztratí spoustu času a peněz, které by mohl vynaložit produktivněji, o ztrátě dobrého jména vůbec nemluvě. Hvízdálek se strašně diví, že není v kolektivu oblíben, protože kolegové přišli o prémie a navíc si nejsou jisti, kdy a komu kvůli čemu práskne je. To je samozřejmě šikana a hvízdálek si na ni stěžuje, kudy chodí, což mu na popularitě nepřidá. Konečně se najde způsob, jak se ho elegantně zbavit, i rozhlíží se po novém zaměstnání.

Světe, div se, on ho nikdo nechce! Kdo by si taky chtěl zahrávat s hypertrofovaným superegem. Zaměstnavatel nemusí být ani podvodník nebo šidit na daních, ale kdo ví, kdy z řetězu urvaný hvízdálek najde ušlechtilý důvod, proč předat seznam klientů konkurenci, vhodit francouzák do soukolí nebo novinám vyžvanit utajované výrobní postupy? Hvízdálek, který jednou okusil pozornosti sdělovacích prostředků, je spolehlivý jako tchoř v kurníku a tak se s ním i nakládá.

© Zuzana Kulhánková 2012