2.7.2022 | Svátek má Patricie


SPOLEČNOST: Vzpomínka na Cyrila Lokajíčka

4.11.2006

Z Hanspaulky to není do Masarykových kolejí daleko a toto setkání se událo v době krátce po 25. únoru 1948, kdy to ještě byly Masarykovy koleje a nikoli sídlo StB, případně na čas ministerstva bezpečnosti (včetně malé ale naší extra a extra tajné věznice ve sklepě). Pěknou procházkou se prošlo po Šárecké odkud se (tehdy) otevíral přes sestřihané lísky hezký pohled na město, sešlo po schodech k ulici, tuším, Na Kotlářce a kolem Semináře (naproti byla ohrada postavená za války jako garáže pro jakousi jednotku SS, ale tehdy po válce Sběrna) vstoupilo do ulice Zikovy. Tam, na konci ulice Thákurovy bývaly vždy louže, které nutno bylo obcházet.

O blok dále, vpravo za rohem, hned vedle obchodu –MANEPA- čili Marie Nepevná Papírnictví, sídlil švec, pan Lokajíček. Tedy švec, boty nešil, takže ač možná vyučený švec, profesí v této době jen tak zvaný prťák, případně příštipkář. Leč boty byly v oné době jen na body, pokud byly, prťák byla profese vysoce ceněná a společensky tuze potřebná. Naše boty, míněno celé rodiny, celkem asi pět párů, nehledě na právě proběhlé vítězství pracujícího lidu, si vyžadovaly oprav.

Jak už to tenkrát chodilo, věděli jsme, že pan Cyril Lokajíček je lidovec. Ve volbách roku 1946 výkladní skříň, za níž provozoval svou živnost, nesla jen plakáty této strany. Ačkoli by ho třeba měly lákat i ty komunistické pravící: Komunisté chrání živnostníky. Z těch lidoveckých, ba dokonce ani sociálně demokratických mi nějak žádný neutkvěl, za národní socialisty pak pamatuji zas jen jeden. S námi nezabloudíte. Lidovectví pana Cyrila Lokajíčka nepramenilo z blízkosti Semináře (a Arcibiskupského gymnasia) ač jistě i tam odtud se rekrutovaly zástupy jeho zákazníků, ale přinesl si je z Moravy, odkud pocházel. To prozrazoval jeho dialekt. O kousek dál směrem k Podbabě ostatně byla i tělocvična Orla v Dejvicích.

Radio v Lokajíčkově kvelbu právě oznamovalo, že bratři Šlechta, Neumannová, Hřebík a Kohák a snad i další (Kohák Miloslav, nikoli nám známý Erazim, toto byl jeho tatínek) vytvořili ve straně národně socialistické Akční výbor, usilující vrátit stranu na její původní cestu socialismu a demokracie.

Brácha asi chtěl být vtipný, a tak se, když jsme mu odevzdali obuv, celkem nezávazně, avšak se stopami ironie v hlase, otázal:

„Taky jste byl na Staroměstském, pane Lokajíčíku?“

K našemu překvapení pan Lokajíček vyňal z úst floky jimiž právě zpevňoval něčí podrážku, podržel je mezi zasmoleným palcem a ukazováčkem levačky, vzhlédl k nám s pohledem nepřipouštějícím pochyb o tom, že mluví vážně (což dotvrzovalo i máchající kladívko v pravačce) a pravil:

Samozřejmě, to byla moje povinnost!

Oba jsme tehdy byli příliš mladí na to - otázat se proč.

Když jsme se vrátili, domů maminka právě vedla hovor se sousedkou Stejskalovou o tom, že o pár bloků dále, spáchal sebevraždu skokem z okna pan doktor Drtina. Neb skokem z okna o nějaký čas dříve skončil i generál Klecanda, nějak si to spojovaly. Že Drtina přežil, ještě nevěděly, podobně jako nevěděly, že o pár dnů později takhle skončí i Jan Masaryk. Nevěděl to nikdo. Či, ti co věděli o tom nepovažovali za nutné promluvit. Skoků z okna bylo v každém případě nějak nápadně příliš. Že ten svůj Drtina skutečně provedl sám a přežil ho, dámy nevěděly.

Matce jsme se s pocity povinnosti pana Cyrila svěřili.

„Bál se,“ mínila paní Stejskalová a máti souhlasila. Já to nechápal. V paměti bylo, že se nesmí mluvit o tom, že doma posloucháme Londýn, ale to bylo za války a byli tu Němci. Teď už tu přece Němci nejsou…

Otec se vrátil večer domů zachmuřen. Přišel pěšky (ani z ministerstva národní obrany na Dürichově náměstí to nebylo na Hanspaulku daleko) neb jeho šofér, přezdívaný „Venca Pásek“, zmizel i se služebním Studebackerem. Táta však nebyl zachmuřen proto, že musel jít pěšky, ale starostí, zda má desátníkovo zmizení ohlásit. Studebackera našli později někde u Železné Rudy, Vencu už nikdy. Jak mi ale mnohem a mnohem později táta prozradil, Venca měl sice papíry nějakého Volyňáka ze Svobodovy armády, jenže ty kdesi na Dukle sebral padlému a vrazil mu své rudoarmějské. Byl to zcela nefalšovaný Ukrajinec. Věděl své. Jestli někomu pověděl, já u toho nebyl.

No, ačkoli nastaly mnohé úplně jiné a vážnější starosti, například tím, že jsme Hanspaulku velmi nedobrovolně opustili, dost často jsem si na Cyrila Lokajíčka vzpomenul. A to nejen když jsme hledali jiného ševce, případně dávali spravit boty. To jak jsem (občas) na rozum bral a přemýšlel, proč člověk jako on považoval za svou povinnost chodit onoho prožluklého února na Staroměstské a zda si na to vzpomene tam, kde je teď, a u toho, co teď dělá. Na Hanspaulce jsme už sice nebydleli, ale zůstali tam kamarádi, a tak jsem tam zacházel a všiml si, jak komunisty chránění živnostníci jeden po druhém mizí, až zmizeli docela. Marie Nepevná Papírnictví se změnilo v podnik NARPA, z kvelbu pana Lokajíčka pak vytvořeno Agitační středisko. Samozřejmě i všichni ostatní jako zelinář Rolc, koloniál Fürst, řeznictví Vydra. Dost dlouho se držel cukrář Kubánek. Smůlu měl Textil Jílek, ten opomenul rozpoznat dobu a nepředal svůj obchod dobrovolně a s nadšením, takže se ocitl k povinné převýchově na dole Fierlinger a za jeho bývalým výkladem pak výstavka různého zboží, včetně konserv rajského protlaku z akce UNRRA, spolu s informací, že Jílek byl křeček. Jeden z těch, kteří mohou za to, že není, co by být mělo. Mezitím se Kino Bajkal na Vítězáku změnilo na Kino Kyjev. Aby to nemohlo připomínat legionáře. Z Krausova knihkupectví tamtéž pak Kniha n.p., ale mladý pan Kraus pak prodával knížky na Staroměstském (dříve Štorch a syn) a později, když začaly zase trochu vycházet ty, o jaké mohl mít člověk zájem, mi je schovával. Nakonec zbyl v Praze mé paměti jeden jediný soukromý živnostník. Takový železářský vetešník, pan Čapek, za Týnským chrámem na Starém Městě. Občas jsem si tam ze sympatií zašel koupit starý klíč, skobu, či jinou nepotřebnou věc. Komunisty chráněný živnostník, poslední svého rodu.

Mnoho vody uplynulo ve Vltavě a odehrála se spousta věcí, z nichž naprostá většina nestála za mnoho, ba spíše úplně za nic. Z těch, co nepatřily to této kategorie, pak to, že jsem se posléze koukal z okna na Pacifik a myšlenky na to „jakpak je tam u nás doma“ měl v rozpisu práce, která mne právě proto tudíž bavila a absorbovala jako nic před tím, ačkoli starost, zda tam ještě hučí jez a zvedne-li se hejno hus, těch bílých hus, když na ně štěkne pes, nebyla dominantní.

Takhle roku 1988 dostanu do ruky časopis (snad Mladý svět) a ona je tam zpráva o soukromém podnikání a vyzdvihnut společensky potřebný a obecně úspěšný pan Cyril Lokajíček, úřadující arciť nynčko kdesi v Podbabě; včetně informace o tom, že jest a vždy byl soukromý podnikatel, že s tím v minulosti, tu a tam, byly (ale kdysi dávno, zajisté a vlastně nijak závažné, spíše takové malé nedorozumění) jakési potíže, ale teď už zase hledí do budoucnosti slibující být zářnou.

Tak vida, tomu se vskutku dá říkat sůl země. Pan Cyril Lokajíček už asi nebude dnes mezi námi, a tak už se nikdy nedozvím, co si o té povinnosti jít tenkrát na Staroměstské myslil ještě roku 1949 a ještě roku 1950 a celá ta leta až do roku 1988, kdy mi jeho jméno vyskočilo ze stránek onoho časopisu. Co ho přesvědčilo? Co bylo schopné přesvědčit ho? Redaktoru sdělil mnohé, ale o tom, že tenkrát šel na Staroměstské, vůbec nemluvil. Tím méně o tom, proč mu to připadalo jako povinnost. Hovořil jen o svém spravování bot, v náznacích trošičku také o tom, co vše bylo nutno překonat, když je chtěl spravovat, neb lidé se bez toho neobejdou.

Redaktor byl ostatně opatrný, zrovna tehdy nějaký jeho kolega použil obecně používaný název pro most v Chuchli co Most inteligence (na počátku padesátých let na jeho stavbu nahnané) a přišel o místo.

Takže. Vlády přicházejí a odcházejí, ale Cyrilové Lokajíčkové zůstávají. Zůstávají? Jsou ještě nějací? Nevím. I dnes potřebuji příštipkáře, ale v tom kvelbu, kam docházím, to momentálně koná ruský inženýr leteckého provozu ze Sibiře.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!