Nedávno označila místopředsedkyně sněmovny Lucie Talmanová našeho premiéra Mirka Topolánka za „vzorného otce“. Přiznám se, že pro mě by byl směrodatnější názor jeho dětí Jany, Petry a Tomáše, kteří už se svým otcem udělali zkušenost, jež se dá měřit na léta.

Nechci zde ale propírat soukromý život našich předních politiků. Je to téma neradostné, nicméně hojně zpracovávané nejen bulvárním, ale i mainstreamovým tiskem. Spíše chci upozornit na to, že soukromý život našich politiků patrně s jejich vnějším projevem souvisí více, než jsme si byli ochotni připustit. Naše média považovala za jakousi zvláštní českou přednost, že u nás je celkem jedno, jaký je politik v soukromí – to jen ti zpozdilí Američané kladou nemístný důraz na spořádanou rodinu prezidentských, senátorských a jiných kandidátů.

Zdá se mi ale, že u našich předních politiků vidím podobné jevy v soukromí i na veřejnosti. Nedostatek ochoty k sebeoběti. Předstírání. Bezzásadovost. Ale především naprostou absenci politiků, kteří by ostatní něčím opravdu inspirovali, v pozitivním slova smyslu zvedli ze židlí (nebo z pohovek před televizí).

Při nedávném výročí Masarykovu jsme byli svědky toho, jak se o něj různí malí duchové otřeli a kydli na něj trochu špíny. Nu, zakusil to hojně jak za svého života (než se stal prezidentem) a později jak za druhé republiky, tak především za komunistů. Můžeme se posmívat kultu tatíčka Masaryka, ale mohu vám vyjmenovat hned několik vlastností našeho prvního prezidenta, které jsou dodnes inspirující a hodné následování.

Dobrá, Masaryk se nerodí každý den. Matka Tereza také ne. Měli jsme ve svém národním životě i ve dvacátém století několik velikánů, třeba Přemysla Pittera nebo Miladu Horákovou. Jen o nich málo víme.

Přitom jsou oblasti, v nichž na tom náš národ není tak špatně. Potěšilo mne, že na oběti vlny tsunami dali Češi čtyřikrát víc než „křesťanštější“ Poláci. Raduji se, že organizace „Člověk v tísni“ se dostala do první ligy organizací, podávající pomocnou ruku tam, kde je to nejsložitější. Klobouk dolů před tím, co dělá adventistická ADRA i katolická Charita. Ve všech těchto organizacích pracují lidé šlechetní a stateční, které bych v některých případech neváhal označit za hrdiny.

Dobrá, na hrdiny mezi politiky si patrně ještě budeme muset počkat. Občas mezi nimi narazíme na lidi slušné (Petr Pithart, Petra Buzková, Petr Nečas). Kéž by se tak mezi nimi našel i někdo inspirující!