Česká republika je na tom v EU nejhůř co do rozdílu v platech mezi muži a ženami. To je jistě špatně. Mezi oběma pohlavími jsou ovšem rozdíly dané tělesnou schránkou a též z toho vyplývajícími pohnutkami. Zatímco chlapce to táhne spíš k přístrojům a strojům všech podob, dívky lnou spíš k pečování o zvířata i děti. Ve zdravotnictví tak najdeme spíš sestry než bratry a mezi piloty tomu bude zase naopak. Ovšem žádný determinismus v tom není a nesmí být. Když se někdo rozhodne dělat něco, co není jeho gendrovým určením, měl by mít šance úplně stejné. Četná data ukazují na to, že talent mají obě pohlaví stejný - totiž potud, pokud na tom nejsou ženy v průměru přece jen o něco lépe než jejich mužské protějšky. Ovšem u nás jdeme opačnou cestou. Kde je zdroj takového selhání?

Sotva lze mít za to, že je v tom něčí záměr. Docela jistě tomu není tak, že by se muži ve svém celku proti ženám spikli. Připomeňme si, že normální muž dává před muži přednost ženám: ženu potkává v zaměstnání i doma raději než ty ošklivé a sobě podobné chlapy. Chlap potud, pokud má většinové zaměření, zastává feminismus toho nejhlubšího ražení. Koneckonců od dětství to čteme v pohádkách: urostlý chrabrý mladík podstupuje nejzazší dobrodružství jen proto, aby získal vytouženou krásku. O snahách stranit kumpánům tam není nic. Je tak hloupostí myslet si, že vyrovnaný muž se snaží svou či jinou ženu za každou cenu pokořit, například tím, že by ji platil hůř než ony odpudivé soupohlavné zaměstnance. Očekávat se to dá snad jen od poněkud úchylných či jurodivých jedinců.

Avšak je tu jeden základní rozdíl mezi kteroukoliv jinou kulturou a kulturou českou: česká společnost si totiž libuje v přechylování. Přidáním přípony „-ová“ připomínající „-ova“ k příjmení se z ženy dělá vlastnictví muže a muž tak sebe sama pasuje na jediného pána tvorstva. Totiž pouze ten, kdo je v zajetí komplexů či kdo je prostě lempl a potřebuje najít někoho, kdo by na tom byl hůř. Pro autentického muže je pokořování ženy hnusným selháním. Ostatně stejně je tomu s ponižováním kohokoliv jiného. Nechme stranou to, že některé ženy si ve svém ponížení i libují, což je namnoze případ muslimského prostředí. Základem je, že i v takových případech je rovnost platná morální norma a nelze se jí protivit. Vyjádřeno jinak, je třeba bránit práva i těch, kteří by byli nakloněni je odmítnout. Ostatně již od římských dob se zakazovalo vzdát se svých práv a prodat se do otroctví.

Otroctví v jazykovém podhoubí u nás trvá, když si muž ženu přivlastňuje přivlastňovací příponou „-ova“ a v malé obměně „-ová“. Tento sexismus snad fungoval kdysi. Avšak doba se změnila a změnit by se měl i jazyk tak, aby nešel vstříc nadřazenosti a podřazenosti určitých skupin. Zvláštní nutkání vede českého člověka až k bizarnímu chování, když příjmení cizích osob zavrhuje a vynalézá úplně jiná. Stále čteme, že to či ono dělala Thatcherová, Clintonová, Lagardeová, Williamsová, Bouchardová. Avšak žádné takové osoby nejsou. Snad někdo v rámci obhajoby tohoto zvláštního vybočení namítne: potřebujeme příjmení počeštit tak, aby v češtině působila přirozeně. Ovšem pak pišme Sečerová, Klintonová, Lažárdová, Viliemsová, Bušárdová!

Bizarní přechylování je spíš uchylováním a bylo by žádoucí ho zrušit. Překvapuje mě, že se ženy proti této pro ně dost urážlivé podobě jazyka dosud nevzbouřily. Dopady jazykové deviace se týkají řady oblastí. Odkázat by se zde dalo na průkopnické práce, v nichž Sapir a Whorf dokládá, nakolik jazyk ovlivňuje myšlení těch, kdo onen jazyk užívají. Ostatně i zdroj toho, že rozdíl v platech mezi muži a ženy je u nás největší ze všech evropských zemí, lze tušit právě v onom jazykovém pozadí. Počátkem nápravy by bylo alespoň to, že když si chce některá žena ono posměšné „-ová“ zrušit, zákony by jí neměly bránit.

P.S. Dalším krokem by pak bylo zrušit povinné rozlišování mezi „i“ a „y“ u sloves podle rodu. Toto pravidlo nás nutí ztrácet čas dumáním nad tím, zda v dané skupině přece jen nemohl být náhodou aspoň jeden muž či chlapec. A dostáváme se až do obskurního zvažování toho, zda některá z přítomných žen nemohla být náhodou těhotná a zda v její děloze nemohl být náhodou chlapec a zda člověk je člověkem až po porodu či ještě před ním. Komu tak strašně záleží na pohlavních orgánech spíš než na tom, že jde o lidské bytosti (tvrdé „y“ totiž píšeme stejně u ženského rodu i u věcí)?

Převzato z blogu autora