Před 40 lety napsal Václav Havel dopis Husákovi. Komu a proč bychom mohli psát my?

Žijeme v nejlepší možné době, jak by řekl Voltairův Candide. Ano, je to tak, žerty stranou. Právem se poukazuje na oživenou hrozbu Ruska – na jeho apetit a touhu po revanši za rok 1989. Právem se poukazuje na hrozby postdemokracie – na střety zájmů nejsilnějšího muže vlády Andreje Babiše. Schopenhauer by řekl, že je to nejhorší možná doba. Ale společensky vzato si užíváme tak, jak jsme si nikdy v moderních dějinách neužívali.

Můžeme říkat a psát, co chceme. Můžeme cestovat a stěhovat se, kam chceme. Můžeme volit, koho chceme. Můžeme nadávat, na koho chceme. Ekonomicky na tom nejsme zle. A přece se ve společnosti šíří různá pnutí. Na tom není nic nového ani výjimečného. V demokracii se společenská pnutí řeší politickým zápasem, volbami či občanským vzdorem. Ale nejprve je třeba, aby je někdo názorně pojmenoval a vystihl.

Včera uplynulo 40 let od takového pojmenování a vystižení – 8. dubna 1975 Václav Havel dokončil dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi. Tehdejší poměry, totalitní a bez svobod občanských i politických, nelze srovnávat s dneškem. Ale jeden aspekt si oživit můžeme. Je jím Havlova schopnost vystihnout společenský problém.

V tom byl Havlův dopis Husákovi srovnatelný s projevem Ludvíka Vaculíka na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Žádné konkrétní závěry ani paralely pro dnešek z obou těch apelů dělat nemůžeme. Ale můžeme si klást různé otázky a uvažovat o nich. Třeba takovéto: Jsou i v demokratické společnosti našeho typu problémy, které čekají na srozumitelné pojmenování a vystižení? Komu a proč by měl psát dnešní veřejný intelektuál? Na co by měl poukazovat? Jakými argumenty by společnost skutečně dokázal oslovit?

Líbivým faktům navzdory

Aby nevznikla mýlka. To není výzva konkrétním intelektuálům naší doby – ani páteru Halíkovi, ani geologu Cílkovi, ani sociologu Bělohradskému, ani nikomu dalšímu. Je to pouhý námět k úvaze pro každého. Každý má přece svou hlavu.

Havel osloví Husáka v době, jíž sám říká „bezčasí“. Je fuk, zda je rok 1973, 1974 či 1975. Nic se nemění, lidé pracují, plodí děti („Husákovy“, generaci elit dneška), volí kandidáty Národní fronty a ekonomická čísla působí dobře. „Nepotvrzuje to všechno,“ píše Havel, „že se Vám podařilo úspěšně splnit program, který si Vaše vedení dalo: totiž získat podporu obyvatelstva a konsolidovat poměry v zemi?“

Odpověď záleží na úhlu pohledu. Kdo se řídí statistikami či hlášeními úřadů a policie, na upevnění společnosti kývne. Ale Havel klade i jiné otázky: „Co bylo uděláno pro mravní a duchovní obrodu společnosti, pro rozvoj skutečně lidských dimenzí života, pro povznesení člověka k vyššímu stupni důstojnosti, pro jeho vskutku svobodné a autentické uplatnění ve světě?“ A jeho odpověď zní, že v tomto smyslu je společnost vratká: „Odvažuji se tvrdit, že – navzdory všem vnějším líbivým faktům – vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidována není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny, jež z naší moderní historie pamatujeme.“

Kdo by se tím chtěl inspirovat dnes, narazí na řadu protiargumentů. Husákova legitimita se opírala o sovětské tanky. Legitimita i těch nejméně oblíbených politiků dneška se opírá o svobodné volby, a navíc o instituční síť liberální demokracie, třeba o Ústavní soud. Teď se oproti Husákově éře střídají vlády. A pokud si dnešní establishment nenárokuje úplný dozor nad státem, nemůžeme po něm chtít ani odpovědnost za náladu ve společnosti.

To vše je samozřejmě pravda. Jenže člověk se nemůže zbavit dojmu, že společnost jako taková (bez ohledu na právě vládnoucí elity) je tu stále. Že její nálady i pnutí více či méně spontánně odrážejí nějaký vývoj a žádají reflexi. A že společnost kvituje ty, kteří její problémy dokážou pojmenovat a vystihnout.

Nic lidského jsme nevyřešili

Jak už bylo řečeno, vedle Havla sem patří i Vaculíkovo vystoupení na sjezdu spisovatelů v červnu 1967. Bylo to dvacet let po „vítězném únoru“, takže elity procházely generační výměnou (jako teď, řekl by leckdo). Vaculíkův projev získal ohromný společenský ohlas. Ne proto, že by odhalil něco senzačního, ale díky prosté, lidské argumentaci.

„Je třeba vidět,“ řekl Vaculík, „že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka.“ Byla to bomba i v liberálních časech reformního komunismu. Ve společnosti vázané na statistiky, analýzy a plánování prohlásí veřejný intelektuál, člen KSČ, že nebyla vyřešena žádná lidská otázka, a stane se z toho slogan. Troufl by si někdo tvrdit, že to téma odešlo na smetiště dějin v listopadu 1989 spolu s pádem komunistického režimu?

Ne, stále tu nějak leží. Vyčítat intelektuálům dneška, že nenapsali svůj „dopis Husákovi“ (rozuměj: Zemanovi, Babišovi...), by nebylo fér. Jejich role je daleko slabší než v dobách, kdy bývali pasováni do role zápasníka s drakem. A jen tak někomu psát se v éře digitálních sociálních sítí považuje za ulítlé. Takže nezbude, než aby si intelektuální vzkazy lídrům každý promýšlel sám.

LN, 9.4.2015