Medii proběhla zpráva, že do Prahy přijela Katharina von Schnurbeinová, nově jmenované koordinátorka Evropské komise pro boj s antisemitismem. V duchu mnohých poučení, kterých se našemu státu a jeho obyvatelům dostalo v minulosti, lze předpokládat, že nám ta dáma přijela vysvětlit, jak my, středoevropští antisemité, máme správně proti tomuto zlu bojovat. Možná mezi těmi radami bude i důsledné dodržování bojkotu výrobků z území, které je pod správou palestinské samosprávy. Jak nám to Evropská unie umožnila svým rozhodnutím o jejich označování. Ale třeba se mýlím.

V té souvislosti se vyrojily komentáře i rozhovory, které jako jednu z nejdůležitějších zbraní proti antisemitismu vyzdvihují vzdělání. Jsou jistě lidé s různým stupněm intelektu od příslušníků Menzy až po lidi nevzdělatelné. Pro ně jsou ideální plochou pro presentaci názorů například uzavřené kabiny výtahů pražského metra. V jednom takovém, který je poblíž psychiatrické nemocnice, se (přes opakované odstraňování) stále dokola na stěnách i na stropě opakuje Davidova hvězda v nejrůznějších odporných pozicích. Pro vzdělání autora takovéto grafické performace se hodí oblíbený výrok strýce z mého dávného mládí: „Jakýpak Makrenko? Rákosenko, to jediné na něj platí!“

Protože ale většina obyvatelstva mezi „nevzdělatelné“ nepatří, lze předpokládat, že veřejná media, případně akademičtí funkcionáři, poučí prostého člověka o zrůdnosti hodnocení jedinců podle jejich původu, podle náboženské či majetkové příslušnosti jejich předků. Velmi doporučuji všem, kteří mají potřebu (stejně jako uvedená představitelka Evropské unie) vzdělávat lid obecný, aby se sami předem pozorně připravili a použili zdroj nadmíru poučný. Pokud si poctivě pročtou stěžejní literární dílo budoucího říšského kancléře „Mein Kampf“, s překvapením zjistí, jak sami podvědomě přijali a používají jeho (a jeho stoupenců) terminologii o semitské, židovské, případně slovanské či germánské rase.

Obrovský pokrok genetiky v posledních letech potvrdil, jak vzájemně propojení a geneticky blízcí jsou si původní obyvatelé středoevropského regionu (a obdobně celé Evropy) bez ohledu na svůj etnický či jazykový původ. A samozřejmě také v čem se odlišují od příslušníků jiných ras (negroidní, mongoloidní či australoidní). Právě ve světle této opakovaně potvrzované reality je udivující, proč jinak úctyhodní politici, novináři či vědci podvědomě používají slovník a myšlenkové obraty, které ve svém díle formuloval člověk, kterým jinak pravděpodobně pohrdají.

Vyrůstal jsem jako dítě v poválečných pražských Vinohradech, městské čtvrti, kam se z koncentračních táborů vrátilo relativně hodně původních židovských obyvatel. Dodnes si pamatuji na zážitek z první či druhé třídy, kdy spolužák vyprávěl anekdotu, kterou zřejmě slyšel od někoho dospělého, aniž jí rozuměl. „Vtip“ té anekdoty spočíval v tom, že Žid smrdí. Na můj dotaz, zda nějakého takového viděl a cítil, bezelstně odpověděl: „Ne, ale všichni to říkají.“ Na tu bezelstnou odpověď si vzpomenu často, když nějaký jinak slušný člověk začne brojit proti rasismu vůči Židům,případně Cikánům, Slovanům či jiným příslušníkům téže bílé rasy, protože „to všichni tak říkají“. Rasismus vůči příslušníkům vlastní rasy je nesmysl, něco jako ateistický islám. Možná, že existuje nevraživost černých obyvatel USA (pokrytecky nazývaných Afroameričané) vůči černochům z Karibiku nebo rovníkové Afriky, případně vůči těm z afrického jihu. Zajímalo by mne, zda by takový evropský uvědomělý bojovník proti rasismu tuto nevraživost rovněž nazýval rasismem.

Ale vraťme se na samý počátek. Chce-li někdo opravdu účinně bojovat proti nějakému zlu, například proti antisemitismu či rasismu, měl by především vědět, v čem se to zlo projevuje. Současně ale také nesmí opomenout používat vhodnou terminologii. Ale především nesmí v žádném případě bezmyšlenkovitě opakovat nesmysly, byť stokrát opakované jinými, třeba sebeváženějšími řečníky. Nebo by snad platilo krédo jiného výtečníčka a führerova mediálního zástupce, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou!?