Dokument Andrey Prenghyové ukazuje rub lepší stránky socialismu

Společnost nerozdělují jen různé zájmy, ale také odlišné vzpomínky. Ve stejné době, kdy političtí vězni v Krušných horách rubali uran, budovaly mládežnické brigády v podhůří monstrózní stavbu, v níž se měl uskutečnit vysněný socialistický ideál. Projekt litvínovského Koldomu vzešel z myšlenek meziválečné avantgardy, základní kámen byl položen v nadšené atmosféře roku 1946 a první nájemníci se do něj začali stěhovat o šest let později, v temném roce 1952, když vrcholily politické procesy. Táhlo jim tehdy na třicet, byli pečlivě vybíráni a měli vytvořit vzornou komunitu. Mnozí z nich v Koldomě dodnes žijí. Režisérka Andrea Prenghyová zachytila jejich přítomnost i jejich vidění minulosti v pozoruhodném autorském dokumentu 11 pater ideálu, jehož premiéru zařadila Česká televize do hlavního vysílacího času v den šestnáctého výročí 17. listopadu.

Hemžení pod kamenem

Milovníky jednoznačných pravd může pobouřit, že oslavy státního svátku boje za svobodu a demokracii budou provázet vzpomínky osob, jimž režim, který svobodu a demokracii potlačoval, přisoudil už ve svých počátcích výsadní postavení. Koldům má přes 350 bytů, v nichž může žít na 1500 osob, jde tedy o celé městečko pod jednou střechou. Vymysleli jej přední osobnosti levicové moderny, jež se u nás bohatě rozvinula za první republiky. Eugen Linhart, člen Devětsilu, patřil k nejnadanějším českým puristům v intencích Le Corbusiera, Václav Hilský se stal hlavním představitelem druhé funkcionalistické generace.
Dílo dodnes prozrazuje - podobně jako starověké monumenty - přeludný rozmach ducha, který se s odstupem jeví jako úlet. Určeno bylo výhradně rodinám mladých zaměstnanců Stalinových závodů v blízkém Záluží. Předpokládalo se, že pracovní kolektivy budou svou soudržnost upevňovat i ve společném bydlišti, kde měly mít všechno po ruce: obchody, služby, jesle i mateřské školky, jídelny, sportoviště, hospody, prostor pro schůzování i klubovny nejrůznějších zájmových kroužků. Nezvykle malé byty měly sloužit jen na přespání. V kuchyňských koutech se člověk málem neotočil, i to však znamenalo pobídku, aby dal přednost společnému stravování. Zdejší chodby i schodiště jsou široké jako ulice, sály připomínají menší náměstí. Pyramida raného socialismu je pochopitelně památkově chráněná a nic moc se s ní nedá dělat. Zdálky působí hrdě a luxusně, jenže na její řádné provozování, údržbu a úklid nezbývají síly ani prostředky. Interiéry přitom nijak nápadně nechátrají, ani jednotliví obyvatelé nepůsobí zuboženě, skutečnou zříceninou je idea. Film lze vnímat i jako pokus, zda by nemohla působit alespoň romanticky.
Režisérka jako by nadzvedla kámen, pod nímž se vlivem mimořádných podmínek utvořil prazvláštní svět s vlastní logikou i sentimentem. V přirozeném klimatu pochopitelně zaniká, jeho pozůstatky se však dají ještě natočit, aby po neobyčejně nákladném sociálním experimentu zůstal alespoň záznam, který snad bude jednou nepředpojatě vyhodnocen. Sama autorka vlastní soud nepředkládá. Ptá se, konfrontuje staré i nové obrazy a výpovědi, některé události snad maličko inscenuje, ale především filmuje prostředí. Citlivě nechává promlouvat architekturu, krajinu v ostrém rozmezí mezi industriální plání a hustě zalesněnými svahy hor a především pamětníky. Zakladatelé tušili, že vymoženosti Koldomu správně ocení jen nájemníci zvláštního ražení, a proto uchazeče důkladně kádrovali. Mnohé z "koldomáků", jak si místní říkají, spojuje pocit, že kdysi náleželi k vyvoleným vytvářejícím zbrusu nový životní styl.
Film skvěle zpodobnil dva hlavní tahouny zdejšího společenského života. U staršího, jenž byl z domu vypuzen po roce 1968, zbyla z původního nadšení lehce ironická skepse. Mladší, trochu zcyničtělý praktik normalizačních kulturních programů, je dneska v Koldomě ředitelem. Režisérka jej však přiměla ke skvělým výkonům v oboru kouzla nechtěného. Směs provinční mazanosti, vnitřní nejistoty a komediálního exhibicionismu vypovídá o konci ideálů vskutku neodolatelně.

Ve jménu zašlé slávy

Na některé staré Koldomáky působí obzvlášť bolestně, že v jejich svatyni získaly pár bytů i romské rodiny. V jedně sekvenci bloudí kamera rozlehlými, tísnivě prázdnými chodbami, jako by hledala, odkud se ozývá procítěná romská písnička. Mladičkou zpěvačku najde schoulenou v hloučku capartů na nesmyslně širokém schodišti. Lyrický obraz se však vzápětí zdramatizuje, když z jednoho bytu vyběhne rozlícená ženština, aby muzicírování zatrhla. Kdo je tu vlastně vetřelec - zpívající snědá dívenka, nebo utopický sen, který byl před padesáti lety vnucen realitě nejproblematičtějšího českého regionu? V mrňavých bytech není k hnutí, zatímco liduprázdnými chodbami se nanejvýš občas přežene výrostek na skateboardu. Příznačná je rovněž epizoda se dvěma starými dámami, které ve jménu zašlé slávy zdarma a dobrovolně vytírají věčně pomočené kabiny výtahů.
Černobílé dokumentární záběry z padesátých let zakonzervovaly nadšení budovatelů lepších zítřků. Jejich uskutečnění zachytila kamera v barvě. Dvacáté století se stalo semeništěm ideologických kýčů, jejichž rub býval dost strašný. Historie i současnost Koldomu, jak ji zachytila Andrea Prenghyová, je spíš směšnohrdinsky dojemná - ukazuje, že se ve vztahu k minulosti musíme vyrovnávat nejen se zločiny, ale také s ideály, jimiž byly ospravedlňovány.

(Psáno pro Respekt)

11 pater ideálu, námět, scénář, režie, produkce a výroba Andrea Prenghyová, kamera Petr Koblovský, střih Katarína Gajerová, zvuk Vladimír Chrastil, hrají obyvatelé a nájemníci Koldomu, stopáž 58 minut, TV premiéra byla 17. listopadu 2005, 20.00, ČT 2.