V okurkové sezoně na začátku léta byla média plná zpráv o jistém Janu Tamášovi a Janu Bednářovi, kteří drželi třítýdenní hladovku na protest proti blížícímu se podpisu dohody o umístění amerického radaru v Brdech. Hle, jak málo stačí, aby v této zemi kdokoliv získal pozornost politických špiček. S hladovkáři se sešel ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, v symbolické jednodenní hladovce se k nim připojil jak opoziční místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, tak koaliční exministryně školství za zelené Dana Kuchtová. Hladovka dvojice aktivistů byla po třech týdnech ukončena, aniž byly splněny jakékoliv jejich požadavky. Přesto dosáhli svého - upoutali na sebe pozornost.

Nejde zde totiž v první řadě o radar. Hnutí Ne základnám, jehož mluvčím je Jan Tamáš, je pouze zástupnou aktivitou. Tamáš je totiž zároveň předsedou mimoparlamentní Humanistické strany, která je součástí Humanistického hnutí, jež se u nás zabývá mimo jiné adopcí afrických dětí na dálku. Humanistické hnutí má padesátiletou historii, pobočky po celém světě a pověst kontroverzního kultu.

Jeho zakladatelem je Argentinec Mario Luis Rodriguez Cobos, známější pod přezdívkou Silo. Hnutí vzniklo částečně jako reakce na polovojenský režim, který v zemi vládl. Humanisté se politicky řadí ke krajní levici a odmítají všechny formy vykořisťování, k nimž řadí i kapitalismus. Základem Humanistického hnutí je postavení lidské bytosti a jejích zájmů do středu všeho. Za tak obecným východiskem si leckdo může představit ledacos. Sám Silo vzbudil vášně v nábožensky konzervativnějších zemích schvalováním potratů v jakékoliv fázi těhotenství. Podle jeho tvrzení začíná být plod lidskou bytostí, teprve když se může stát součástí společnosti a historie, tedy po narození.

Silo zpočátku propagoval liberalismus a volnou lásku, což si společně s revolučně levicovým naladěním získalo sympatie především mezi mladými lidmi. Postupem času začalo Humanistické hnutí, nazývané také po svém zakladateli "siloismus", získávat spíše duchovní charakter. Tvrdí se, že se v jeho centru zformovala tajná společnost praktikující obřady a rituály, o nichž toho není příliš známo.

Odpůrci a odpadlíci od hnutí vytvořili webovou stránku ex-silo.org, kde se nachází následující charakteristika. "Siloisty poznáte podle pozdravu, při kterém mají natažené tři prsty, podle přátelského přístupu mladých, nadšených členů, podle jejich hypersexuality a nejasných osobních vazeb, pozvánek k diskusím nad šálkem kávy, hojného používání oranžové barvy, naivně levicového smýšlení okořeněného protizápadním cynismem a vágních obav z blížícího se konce světa."

Informace vášnivých odpůrců rozličných kultů je ovšem třeba brát s rezervou. Jsou asi stejně objektivní jako výroky jejich zapálených zastánců. Jisté je, že na rozdíl od většiny ostatních kultů a hnutí vynakládají humanisté mimořádnou snahu zapojit se do reálné politiky. V Chile získali v roce 1990 svého zástupce do vládní koalice, česká Humanistická strana má zastupitele v několika městech. V Silových obecných zásadách organizace práce lze najít výroky typu: "Naší taktikou je získat přístup k moci tím, že vytvoříme paralelní organizaci k systému a ten vyprázdníme. Ve všeobecném zmatku si lidé zvolí nás." V říjnu tohoto roku se v Miláně uskuteční Evropské humanistické fórum, které bude usilovat o vytvoření utopického Univerzálního národa lidí, civilizace nového typu prosté všeho násilí.

Silo sám se rád staví do jedné řady s Gándhím a Martinem Lutherem Kingem. Nejpřekvapivější na jeho učení je, jak velký ohlas dokázalo získat na základě tak obecných "pravd". Sotva v něm najdete originální či nějak nově formulovanou myšlenku, jen velké fráze, které dokáží vyvolat nával pozitivních emocí v jedincích nespokojených se světem i se svým místem v něm. Snadná rezonance se sférou levicové politiky by se dala vyložit tak, že humanisté nabízejí jakousi formu přijatelného duchovního podloží pro ty, kteří jakékoliv náboženství ze zásady odmítali.

Hnutí Ne základnám je sice iniciativou více skupin, ale nelze se ubránit dojmu, že odpor vůči radaru se stal ideální mucholapkou pro potenciální sympatizanty s hlouběji uloženou ideologií siloismu, která by ráda svrhla kapitalistický řád a stávající systém zastupitelské demokracie. Dana Feminová, mluvčí Humanistického hnutí v Česku, tento cíl kategoricky popírá, ale dostupné texty zakladatelů a aktivistů svědčí o opaku. Od komunistů se v tomto směru liší jen tím, že věří v revoluci pokojnou cestou.

Zdravý svatý

Na dvou místech v Praze se nacházejí vegetariánské oázy - restaurace a obchody se zdravou výživou Country Life. Tato společnost má nesporné zásluhy na tom, že již nedlouho po listopadu '89 byly v naší zemi k dostání alternativy k nekvalitním potravinám z běžných obchodů a ostudně zanedbané úrovni pokrmů ve většině českých restaurací. Country Life je stále velmi úspěšnou firmou. Její dvě restaurace navštíví přes tisíc lidí denně, ještě více jich každý den nakoupí v přidružených obchodech. V obci Nenačovice situované nedaleko výpadovky na Beroun provozuje firma velkosklad biopotravin a také farmu, kde se pěstují zemědělské plodiny v požadované biokvalitě.

Málokdo z pravidelných strávníků v těchto vegetariánských restauracích asi ví, že Country Life je úzce spjat s náboženským hnutím Adventistů sedmého dne. Adventisté na rozdíl od příznivců hnutí Haré Kršna nepochodují po ulicích a necinkají rolničkami s božským jménem na rtech. Když také navštívíte "krišňáckou" restauraci Góvinda, nemůžete být na pochybách, že jste se ocitli ve svatostánku. Na policích jsou vyskládané knihy věrouky a samo jídlo je zde aktem duchovní proměny. "Každé jídlo, které se uvaří, se nejdříve nabídne neboli obětuje Krišnovi a tímto procesem získává duchovní sílu," vysvětluje mluvčí české pobočky hnutí Antonín Valer. "Každý, kdo takovéto jídlo přijímá, dělá duchovní pokrok, třeba i nevědomky." Žádný oběd není zadarmo, jak se říká. V Góvindě nejenže za jídlo, mimochodem lahodné, zaplatíte, ale ještě je vaším prostřednictvím rozšiřován Krišna.

V restauraci Country Life žádné zjevně náboženské motivy nenajdete. Pokud tedy nezačnete podrobně studovat letáčky na stolcích nebo dokud si nevšimnete, že pokladní má vedle kasy položenou rozečtenou bibli. I nabízené pokrmy se tváří podstatně přísněji. Žádné rozmazlování, žádná exotická koření, ale sójová náhražka masa a syrová zelenina. Není divu, přísné je i celé adventistické hnutí. Církev adventistů vznikla v 60. letech 19. století v Severní Americe odštěpením od ostatních křesťanských hnutí. Adventisté se považují za církev, která má největší poznání boží pravdy a pokouší se navracet k životu podle Písma svatého, k čemuž patří například víra v návrat Ježíše Krista na zemi či svěcení soboty jako "sedmého", nepracovního dne.

Co mají adventisté společného se zdravou výživou? Překvapivě hodně. Ústřední osobou hnutí, jež má v současné době po celém světě přes 12 milionů členů, je Ellen G. Whiteová (1827-1915). Její vidění a proroctví zformovala nauku této církve. Whiteová aktivně propagovala zdravý životní styl a vegetariánství, její názory například ovlivnily Johna Harveye Kelloga, vynálezce kukuřičných vloček. K zásadám, které Whiteová razila, patří nejlépe veganská strava, pouze dvě jídla denně, žádný tabák, alkohol, káva ani cigarety, důraz na střídmost, pravidelný půst a odmítání požitkářství. Tedy disciplína, před níž blednou i dnešní příručky o zásadách zdravé výživy. "Pro mě je naopak asketismus mít každý den vepřoknedlo-zelo," kontruje zakladatel a ředitel české pobočky Country Life Oldřich Jiránek.

Málokterý u nás žijící adventista se všemi těmito zásadami řídí, ale i tak se vyskytují problémy. Například když se adventistka rozhodne umístit své dítě do mateřské školy a nesouhlasí s tamním jídelníčkem. Snahy ordinovat veganskou stravu malým dětem mohou dokonce vést k ohrožení jejich zdraví.

Bývalý adventista Adam Fišer připouští, že"Country Life balancuje mezi profesionálním přístupem k problematice životního stylu amisijní činností. Je to také prostředek k získávání nových členů".

Jak se rekrutují? Restaurace a prodejny jsou vybaveny letáčky, které zvou na přednášky a kurzy či přátelské posezení se zpěvy. Přidružených aktivit je pozoruhodné množství. Patří sem i školicí středisko Institut životního stylu. Ten podle svých vlastních materiálů "vede studenty k odpovědnému a smysluplnému životu na základě biblických principů". Ze stejného zdroje vychází také "program životního stylu" Newstart, charitativní organizace ADRA, časopis Prameny zdraví a celá řada knižních publikací.

Oldřich Jiránek ujišťuje, že organizačně není Country Life s adventistickou církví nijak spojen. "Pravdou je, že jeho zakladatelé jsou příslušníky této církve." V rozhovoru z roku 2003 vedeného na půdě mezinárodního adventistického centra podpůrných organizací však přiznává úzkou spolupráci s ústředím církve: "Když chce církev proniknout do nějakých temných míst, jsme první na řadě. Přijedeme tam s naším autobusem, pořádáme koncerty, zveme na přednášky. V pěti městečkách jsme už založili církevní sbory."

Pokud přijedete na vzorně vedenou ekofarmu do Nenačovic v době oběda, zastihnete v jídelně usměvavé lidi v pracovních šatech. Atmosféra má rozhodně daleko k představě nějaké autoritářské sekty, a pokud vás někdo osloví, je to proto, že vám nabídne k dochucení jídla čerstvě namleté lněné semínko. Určité pochybnosti však vyvolá dotazník uchazeče o studium na Institutu životního stylu. Kromě vyplněného formuláře musíte také požádat tři osoby vám blízké, aby vyplnily "doporučení ke studiu" a poslaly je přímo na adresu Institutu. Formulář uznává jen dvě krajní polohy. V kolonce "duchovnost" je možné zaškrtnout buď variantu "silný, stabilní, rostoucí", nebo "nevyspělý, nejistý, potřebuje vedení". Na jiném místě je osoba blízká přímo vybídnuta k donášení. Musí totiž uvést, jaké má uchazeč slabé stránky. To je samozřejmě ideální podklad pro psychickou manipulaci, pokud by o ni někdo stál. Ředitel Jiránek se brání tvrzením, že tyto informace jsou shromažďovány jen proto, aby bylo možné odmítnout žadatele, kteří jsou duševně nemocní nebo v zajetí drogového návyku. Na to je ale přece možné zeptat se přímo.

Ejhle, nadčlověk

Každý, kdo se jen trochu dívá kolem sebe, nemůže v Praze, Brně a několika dalších městech nevidět plakáty organizace Nová Akropolis. Jsou totiž všude, vyvedené v přitažlivém designu a lákají na přednášky se slibnými názvy. Nová Akropolis je nezisková organizace, která chce být vnímána jako filozofická škola v praktickém slova smyslu. Slavica Kročová, ředitelka české pobočky, jedinečnost organizace charakterizuje takto: "Každý člověk má v sobě vnitřní akro-polis, neboli ten nejvznešenější stav vědomí, který je třeba stavět, rozvíjet a aplikovat v životě. Jelikož je ve svém zaměření Nová Akropolis eklektická, poukazuje na společné duchovní a vědomostní základy všech národů."

Nová Akropolis ale není jen tak nějakým prostorem k přednáškám, ale mezinárodní institucí založenou v roce 1957, shodou okolností opět v Argentině. Jejím zakladatelem byl spisovatel a myslitel Jorge Arche Livraga, pobočky lze nalézt v padesáti zemích světa. V roce 1995 byla Nová Akropolis ve Francii a Belgii označena za sektu, o deset let později byla z oficiálního seznamu sekt stažena. Za skupinu s "jasným mesiášským posláním" ji označuje web časopisu Dingir, který se novými náboženskými hnutími zabývá. Cituje přitom samotného Livragu, jenž označuje Novou Akropolis za "osamělé, ale mocné volání naděje" a vyzývá k "postupnému obrození Lidstva vycházející z malé pokusné skupiny, která může svými výsledky dokázat účinnost a možnost tohoto lidského obrození".

Z textů nejvyšších představitelů organizace je zřejmé, že současný svět pokládají za "nový středověk", během něhož je třeba uchovat důležité poznání minulých generací.

Organizace tohoto typu obvykle lákají dva typy osob: ty, které rádi řídí, a ty, které se rády řídit nechávají. Zdá se, že ani česká pobočka se zcela neubránila kouzlu moci a pokušení halit své jádro do roušky tajné společnosti s přístupem jen pro zvané. Dnes již bývalý akropolitán Josef Fořtl vzpomíná: "Tvrdě jsem narazil, když jsem na půdě organizace chtěl vést dialog s vedoucími akropolitány. Bylo mi naznačeno, že mohu jen poslouchat." Pan Fořtl uvádí, že v centru organizace stojí hierarchicky odstupňovaná struktura zasvěcených, kteří jsou nazýváni "živé síly". "Je to pevné jádro organizace, samo sebe nazývající esoterické." Také on byl přizván ke zkoušce, po které se měl stát zasvěceným. "Než jsem absolvoval zasvěcovací rituál, čekal mě pohovor, na kterém jsem byl dotázán, jak se jmenuje ředitelka mezinárodní Nové Akropolis a dále jaká je moje nejhorší vlastnost. Jméno ředitelky jsem neznal a nejhorší vlastnost jsem prozrazovat nechtěl, proto jsem odpověděl vyhýbavě. Zkouškou jsem neprošel a postupně jsem cítil, že jsem přestal být považován za perspektivního člena."

Fořtl již několik let členem Nové Akropolis není a připouští, že zde dochází k takové obměně členstva, že zde dnes mohou platit jiné vztahy. Při hledání odpovědí na zásadní životní otázky každopádně příliš štěstí neměl. Předtím, než nastoupil do Nové Akropolis, byl několik let členem Scientologické církve. "Kdybych měl něco vzkázat rodičům, jejichž děti se staly akropolitány, řekl bych jim: Buďte rádi, že nejsou scientology," říká smutným, vyrovnaným hlasem. Obě zkušenosti pro něj byly velkým poučením. "Naučil jsem se, že se mám ve všem spoléhat raději sám na sebe."

Paní Kročová podobná obvinění odmítá. "Nikým nemanipulujeme. Kouzlo kterékoliv neziskové organizace je v tom, že je v ní každý dobrovolně. A rituály neprovozujeme, žádné ani neznám, kromě těch běžných, jako je svěcení svátků."

Nová Akropolis kromě přednášek organizuje také dobročinné akce, například divadlo pro nevidomé, přednášky v domovech důchodců, maňásková představení pro opuštěné děti... její členové jsou vedeni k tomu, aby pokud možno trávili s ostatními každé odpoledne. Organizace se stává jejich druhou rodinou. To vše pod kolektivistickým heslem "Ten, kdo neumí soužít s ostatními, neumí soužít ani se sebou samým".

Ty, kteří absolvují jednu či dvě přednášky v bohatém programu, jistě žádná záludná manipulace nečeká. Spíše ztráta času pro každého, kdo má alespoň střední školu. O tématech sahajících od bájné Atlantidy až po Platónovu filozofii přednáší uzavřená skupinka členů. Obsahově se jedná o populárně vykládanou směs dějin filozofie a východní i západní mystiky nepřinášející nic nového ani hlubokého. Ředitelka české pobočky sice má doktorát z filozofie záhřebské univerzity, ale přiznává, že přednášky i články v jejich časopisu Zrcadlo kultury oslovují spíše méně vzdělanou veřejnost. V rozhovoru s autorem tohoto článku emotivně rozjímá o mnohosti životních forem: "V našem vlastním okolí je nekonečné množství forem života. Na této planetě nejsou živí jen lidé, ale i živočichové někdy velcí jako slon, jindy malí jako mravenec, rostliny, které jsou na začátku semínkem a na konci mohutným stromem, a dokonce i minerály, které se mění a zdokonalují. Uhlí, které se transformuje na diamant, je třeba nádherným vodítkem pro člověka, který se snaží svou nevědomost přeměnit na poznání."

Jenže uhlí se na diamant nikdy nepřetransformuje. Maličkost, ale podstatná. Stejně tak se z posluchače rychlokurzu filozofie automaticky nestane ušlechtilý nadčlověk, průkopník lepšího světa.

Jako virus

Se všemi jmenovanými organizacemi se potkáte doslova na ulici. Oslovují jednoduchým sdělením či službou. Není přece nic špatného na provozování vegetariánské restaurace. Na pořádání přednášek. Na odmítání vojenského radaru v Brdech. Přitom máme co do činění s kulturní obdobou počítačového viru. Ten nepřipraveného uživatele také zaujme nějakým obecně lákavým příslibem. Když pak kliknete na adresu uvedenou v mailu, jste přesměrováni někam úplně jinam a možná že se vám už do počítače ukládá pirátský program.

Nikdo neříká, že součástí snah uvedených institucí není pomoc bližním. V gestech pomoci je ale také zabalen další, zprvu neviditelný program. Může mít různou podobu. Šíření slova božího. Rozšiřování členstva dané církve či organizace. Přehodnocení životních priorit. Narušení politického systému.

Nová náboženství a duchovní hnutí jsou přirozenou součástí otevřené společnosti. A nějaké formě manipulace a dvojího kódování jsme vystaveni prakticky pořád. Reklama na zboží není nic jiného. Stejně tak lákavá obálka časopisu. Některé manipulace jsou ale propracovanější, účinnější a přinejmenším potenciálně škodlivější. Podle Zdeňka Vojtíška, odborníka na nová náboženská hnutí, není dnešní člověk připraven na to, že se kdykoliv může i na ulici stát terčem cílené agitace. "Buďme jen opatrní na to, abychom těmto skupinám nepodsouvali motivy, které třeba nemají, nebo nemají je vědomě," mírní potenciální antisektářskou hysterii. "Nikdo se ráno nevzbudí s myšlenkou, že dnes bude někým manipulovat. Ale malá náboženská hnutí bez společenského respektu zoufale potřebují pozornost, a tak se někdy uchýlí třebas nevědomky k metodám, které jsou za hranicí společenské přijatelnosti."

Ponechme si alespoň právo na to být pravdivě a úplně informováni. Ostražitost je na místě, když kdokoliv pátrá po vašich slabých místech. Varovným příznakem bývá také snaha nabízet snadná řešení složitých problémů. A líčit okolní svět jako temné místo, se kterým je lepší zpřetrhat vazby. Pokud nemáme dostatek podnětů a kontaktů se světem "tam venku", jsme mnohem snadněji ovlivnitelní. Proto také většina vyšetřovacích místností není vybavena okny. Jediné, co pak polapenému zbývá, je vztah k vyšetřujícímu. Nebo k osvícenému guru, který jediný ví, co je správné.

LN, 25.7.2008

Autor je redaktor Pátku