V minulém týdnu uspořádali vysokoškoláci protestní akci. Vyprovokoval je k tomu návrh vysokoškolského zákona. Vadí jim pochopitelně zaveden školného. Je pravděpodobné, že by čerstvý absolvent vstupoval do samostatného života zatížen dluhem v době, kdy má zakládat rodinu, opatřit si byt a často navíc nést finanční náklady na postgraduální studium.
Proto ministr školství od toho dílčího návrhu nakonec upustil. Ale to nebyl jediný důvod protestu.
Studenti se bouřili proti tomu, aby do příštích vysokoškolských správních rad byli politickou mocí dosazováni lidé zvenčí. V některých zemích se tak děje, ale tam jsou to lidé imponující vzdělaností a morální integritou. U nás by to asi byli lidé jiného typu. Pokud by zosobňovali symbiózu politiky a byznysu, přišly by vysoké školy o svou samostatnost a nejspíš by se staly nástrojem výše zmíněné symbiózy.
Příkladem takové zrůdnosti se nepozorovaně stala plzeňská právnická fakulta. Začala fungovat jako podnikatelský subjekt a obchodovat s tituly. Udílela je lidem z institucí státní moci, čímž je zvýhodnila. Na oplátku získala v těchto kruzích prestiž, včetně výhodných zakázek pro své lidi. Naštěstí se na to přišlo, ale zatím se nedaří fakultu konsolidovat a vrátit ji jejímu původnímu určení. – Omlouvám se těm jejím pedagogům, kteří se tomu trendu bránili.
Plzeňská fakulta je krajní případ. Ale kdoví, jak je to s jinými vysokými školami. Máme jich u nás nadbytek, hlavně těch soukromých. Jaká je kvalita jimi poskytovaného vzdělání, nevím. Ale i ony poskytují tituly. Pokušení učinit z vysokých škol nástroj politicko-ekonomického soustrojí je veliké.
Zcela podřídit byznysu instituci, jejíž původní určení bylo jiné, není ničím novým. Té proměně se říkalo "komercializace". Rozumíme např. komercializaci sportu nebo médií. V současné době jsme svědky úsilí komercializovat zdravotnictví. – Poměrně novou skutečností, je splynutí byznysu a politiky v jednu všudypřítomnou mocnost, která se chová jako parazit na těle společnosti, resp. státu. Domnívám se, že právě nedávno si podrobila Nejvyšší kontrolní úřad (neobratnost jeho šéfa pokládám za okolnost spíše podružnou).
A před našima očima dochází k dramatickému střetnutí o původní smysl státního zastupitelství, dříve tzv. prokuratury. – Studenti se právem obávají, že by takovému nepřátelskému převzetí mohly padnout za oběť i vysoké školy. Tedy ty veřejné. Pokud vím, studenti ze soukromých vysokých škol se protestní akce neúčastnili.
Studentskou iniciativu vítám. Když jsem před 20 lety začínal jako vysokoškolský kantor, byla ta studentská generace, která nastartovala listopadový převrat, už pryč. Ti noví byli při výuce většinou tiší, jakoby zakřiknutí. Nedávali najevo, co si myslí o tom, co jim přednáším, i když jsem je k tomu vyzýval. – To se v posledních letech mění. U některých poznávám, že prošli dobrou gymnaziální průpravou. Jiní mají za sebou vandrovní zkušenost, protože strávili rok v některé západní zemi. A hlavně: spontánně diskutují a vesměs chytře oponují. Přibývá těch, co si přečtou něco jiného než učebnice nebo texty na internetu.
Střízlivě si uvědomuji, že vysokoškoláci představují jen určité procento své věkové skupiny. Nevím, jaké jejich procento představují ti protestující. Přesto se neuzavírám naději, že právě oni by v sobě mohli probudit nový étos, který by pohnul dusnou atmosférou polistopadového dvacetiletí, které bylo vlastně pokračováním dvacetiletí předlistopadového. Snadné to mít nebudou.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6