Známá mně vyprávěla, že měla rozmíšku se svým synem o výročí, na které veřejnost – nebo aspoň její část – právě nyní vzpomínala. Syn trval na tom, že 21. srpna 1968 k nám vtrhli Němci a ti že nás pak také okupovali. Dalo jí dost práce přesvědčit ho, jak to bylo ve skutečnosti. Takže těch několik záběrů v televizi a pár oslavných článků mají aspoň tu funkci, že našim dětem (a vnukům) připomenou základ tehdejších dramatických událostí, o kterých nevědí nic nebo skoro nic.

Vzpomínky na dny následující po 21. srpnu se neslaví. Ale i když jsou problematické, zasluhují, abychom na ně nezapomněli.

Připomenu základní události, které předcházely. Nové, Dubčekovo „liberální“ vedení KSČ si uložilo jako cíl přebudovat autokratickou společnost socialistického Československa v „socialistickou demokracii“, v „socialismus s lidskou tváří“. Tím mysleli sovětský socialismus s dvěma svobodami: svobodou projevu a svobodou pohybu (turismus). Ale svoboda projevu přinesla cosi, co ani v nejbujnějších snech nepředpokládali: lidé skutečně začali svobodně mluvit a psát a kritizovat – včetně kritiky brutálních násilností v padesátých letech. Hlavní činitelé kolem Dubčeka neviděli jinou cestu, než se k této kritické vlně připojit.

Jenomže byla tu druhá a hodně důležitá strana: vládci Kremlu nehodlali připustit, aby vazalsky připoutané Československo smělo mít svobodu projevu. Věděli své a věděli to dobře. Dubčekovo vedení se dostalo mezi mlýnské kameny a podle toho se chovalo: doma tvrdilo, že prosazuje liberální opatření (a několik málo opravdu uskutečnilo), zatímco sovětské vládce se pokoušelo přesvědčit, že se po následujícím sjezdu KSČ navrátí k sovětským způsobům vládnutí.

Sovětské vedení se přesvědčit nepodařilo. 21. srpna 1968 přepadla sovětská armáda Československo a odvezlo vedoucí funkcionáře jako zajatce do Moskvy.

A nyní nastaly ony dny, na které se bohužel zapomíná. Národ (lze to tak říci) neustoupil a bránil se sovětské přesile, jak jen mohl. Armáda byla zavřena v kasárnách; ostatně proti takové přesile, jakou měli Sověti, lze snad se zbraněmi bojovat v Čečensku, ale ne ve střední Evropě. Češi se uchýlili k nenásilnému odporu. Překvapení sovětští vojáci zjišťovali, že v okupovaném Československu jde všechno dál jako předtím: telefony, tramvaje, obchody, spořitelna, že všichni poslouchají „své“ vedení, že český rozhlas vysílá i nadále a lidé že se chovají, jako by okupace nebylo. Tehdy byla národní jednota neproblematická.

Přitom všichni napjatě čekali, jak se zachovají straničtí a státní činitelé v Moskvě. Když přijeli, bylo jejich chování ještě schizofrennější než dříve. Bylo nepochybné že svou věc prohráli (Dubček dokonce plakal do rádia), na druhé straně optimisticky tvrdili, že vše je v pořádku a že se bude pokračovat v „polednové“ (liberální) politice. To byla velká lež; Sověti ovládli celé Československo a liberálně komunističtí představitelé, dokud je z jejich funkcí nevyhodili, plnili jejich příkazy; československý parlament si dokonce odhlasoval, že sovětská vojska jsou v zemi na požádání československé vlády.

Samozřejmě, že se celonárodní jednota okamžitě rozpadla. Je to škoda, těch pár dní jednotné snahy o svobodu nemohlo vytvořit tradici, ostatně oběť Jana Palacha je toho smutným dokladem. – Naopak poslušné a nesamostatné chování představitelů československého státu přispělo svou neblahou troškou k vzniku smutné tradice. Je to tradice poslušné a morálně zbahnělé politiky. A tak si aspoň těch pár dní národní jednoty po 21. srpnu, kdy představitelé státu byli v Moskvě, sluší připomenout – co když zase jednou…