Prvoligový fotbalový klub Baník Ostrava prohrál pohárový zápas s divizním Rýmařovem. Fanoušci po zápase napadli fotbalisty Baníku, naštěstí je policejní těžkooděnci včas odehnali a tak se nikomu nic vážného nestalo. Poškozen byl ovšem autobus.

Zmíněná zpráva není ničím důležitá. Strkanice na zapadlém hřišti má význam zřejmě jen pro aktéry, tak se to zdá na první pohled. Přesto případ vzbuzuje zamyšlení. Proč musí těžkooděnci sledovat zápasy dokonce v Rýmařově, nepřesáhly násilnosti ve fotbale nějakou hranici, tak zní otázka. Pozornost zaslouží také iracionální chování, kdy příznivci napadají hráče svého týmu, kteří přece mohou hrát jen tak, jak umějí.

Je jasné, že fanoušci Ostravy musí být frustrovaní, protože jejich tým stále prohrává, už méně jasné je, proč to vadí právě Ostravákům, když jiné týmy čas od času prohrají stejně ostudně. Mohlo by to být jedno i v Ostravě.

Každého logicky napadne vysvětlení, že Ostravsko má vážné sociální potíže, proto se větší část tamních obyvatel identifikuje se sportovním klubem. Díky jeho dobrým výsledkům zapomenou na každodenní strasti, když však jejich tým všechno prohrává, pak se potlačená nespojenost ventiluje po prohraném zápase.

Sportovní a zvláště fotbalové zápasy se využívají k ventilaci sociálních či obecně společenských frustrací na celém světě. Ke špičce bundesligy patří milionářské týmy Borussia Dortmund a Schalke Gelsenkirchen, které jsou ovšem zástupci měst s nejvíce nezaměstnanými v Německu nemluvě o potížích s menšinami.

Ani náhodou jim nemohou konkurovat týmy z blahobytného Stuttgartu nebo Frankfurtu, anebo nedalekého Düsseldorfu, kde prostě odvádět pozornost od sociálních problémů nepotřebují. Podobné to je v Anglii, kde dominují týmy z Manchesteru a Liverpoolu, rovněž postižených úpadkem tradičního průmyslu.

Elitní sport podporují rovněž diktátorské, polodiktátorské či autoritářské režimy, které tak chtějí odvést pozornost od omezování svobody. Velkolepým zjevem této strategie byl svého času Real Madrid, který v dobách Francovy diktatury suverénně porážel týmy ze západoevropských demokracií.

Teď stojí za pozornost Liga mistrů, kde nejsou žádní Češi, vedle dvou ruských týmů se tam ovšem kvalifikovali také borci z kazachstánské Astany či běloruského Borisova. Ázerbajdžán má zase dva zástupce v Evropské lize. Fotbalem se snaží získat popularitu také oligarchové, jak svědčí úspěchy ukrajinského fotbalu.

Případ z Rýmařova se tedy nevymyká určitému trendu, to však není útěchou, protože tento trend nevede k povznesení společnosti. Funguje jen jako ventil problémů, se kterými si společnost neví rady. I když země prosperuje, vždy zůstává silná vrstva lidí trpící obtížnou sociální situací, nebo je nespokojena s rostoucí nerovností či obecně se svým životem, a přitom si tito lidé sami nedokážou pomoci.

Někdo by se měl tedy také v Ostravě a samozřejmě i v jiných městech zeptat, v čem konkrétně je problém a pak s ním také něco dělat. Poslat policisty do Rýmařova nestačí.