Bez oddávajícího se žádná svatba neobejde, proto se po každých volbách hledají v zastupitelstvech obcí a měst dvě až čtyři osoby schopné a ochotné na sebe toto břímě vzít. Nebývá snadné je najít: svatby bývají o víkendech, z oddávání nekouká ani haléř, společenský oblek je samozřejmostí, oči svatebčanů zamlžené, lehký opatrný úsměv oddávajícího nezbytný a správná mluva a schopnost improvizace žádoucí. Ve svatební síni často doznívá bouřlivé loučení se svobodou, takže reakce účastníků obřadu jsou nepředvídatelné, ba i maléry hrozí. Po volbách před čtyřmi lety jsem patřil mezi ty, kteří v Jablonci nad Nisou podlehli a kývli. Stal jsem se oddávajícím a snadné to nebylo.

Jak ke svatebčanům promluvit, aby se to líbilo, nikoho nedotklo, aby se ve správném poměru prolínal humor a vtip s dojetím, aby si snoubenci, jejich rodiče, svědci i kamarádi – recesisté přišli na své? Co moudrého sdělit páru, kde ona vstupuje do manželství počtvrté a ženich - čerstvý vyučenec - se klepe jako osika? Co říci, když nevěsta je sotva plnoletá tmavovláska a ženich šedesátiletý Angličan a celá nabitá svatební síň se už vidí za La Manchem v Doveru? Reagovat, nebo přejít mlčením svědka-pankáče, který svým výstředním pestrobarevným účesem i oblekem přebíjí důstojnost oddávajícího a odpoutává pozornost od půvabů krásné nevěsty? A co s tím, když snoubenci připomínají spíše bezdomovce, kteří jen taktak na poslední chvíli splašili kdesi na radnici potřebné svědky? Jak mluvit, když napětí v síni by se dalo krájet a z očí rodičů (často od stolu i lože odloučených) šlehají blesky? Naštěstí jde o výjimky.

Jablonecká svatební síň je přiměřeně moderní, pěkná, důstojná, ale obřady lze uskutečnit za pouhou tisícikorunu téměř kdekoliv. Fantazie lidí nemá hranic, ale nenaplnily se moje obavy z obřadu pod vodou v potápěčském mundůru, na lanech v horolezeckých terénech, na padáku po seskoku z letadla, v pavilonu šelem v zoologické zahradě, na nejvyšším komíně ve městě či na jiných extravagantních místech. Jablonečané jsou rozumní, nic takového nežádali.

Naopak: Oddával jsem za zvuků tklivých houslí i nádherného zpěvu v pěkném kostelíčku v nedaleké Loučné, na stráních Jizerských hor u lesního zámečku na Nové louce, pod Královkou nedaleko Prezidentské chaty, na zelené louce nad Kynastem, v zahradní restauraci i v útulném atriu rodinného domu. Několik svateb jsem dokonce spáchal i ve zdejší rýnovické věznici; jedna byla zvlášť povedená: Ženich - urostlý ruskojazyčný cizinec - byl jako podnikatel až tak úspěšný, že nadlouho skončil za mřížemi. Ale ta nevěsta – to byl šok. Nejen pravdomluvná, když přiznala, že chce hlavně přístup k bankovnímu kontu, ale ten zjev: blondýna schopná zastínit Pařízkovou, Maxovou i Kůrkovou dohromady… A ty šaty? I slavná česko-libanonská Matragi by oněměla úžasem! A přítomní vězni? Ti nejen žasli!

Polovina manželství se v ČR bohužel rozpadá, přesto jsem trpělivě zval mladé snoubence na nový obřad – až za padesát let. Zlatých a diamantových svateb jsem měl jen několik a všechny byly dojemně půvabné. Ve tvářích hlavních aktérů byla vepsána moudrost a v podobě vrásek všechny jejich životní radosti i strasti. Takové tváře mám za nejkrásnější. Takže můj vzkaz mladým: zkuste vydržet, milujte se a lásku proměňujte z milenecké v manželskou, v rodičovskou, prostou lidskou. Milujte se a množte se, ať je nás víc !

zastupitel, člen městské rady a jeden z oddávajících