Lidé, kteří dnes zastávají špatné názory, se nazývají nejčastěji odmítači. Není přitom příliš podstatné, čeho konkrétně se váš chybný názor týká – zda nesouhlasíte s přijímáním migrantů, s manželstvím pro homosexuály, s globálním oteplováním, Evropskou unií, s odpovědností bílého muže za útrapy otroků či s kvótami pro ženy. Jste prostě odmítači a jako s takovými se s vámi bude zacházet.

Mít jiný názor je zatím ještě dovoleno, respektive hrozí vám maximálně zablokování účtu na Facebooku nebo Twitteru, opovržení ostatních, dehonestace, vyhození z práce, urážky a nenávistné komentáře majitelů těch správných názorů. Mít jiný názor zatím nezakazuje ani právo, naopak Listina základních práv a svobod hovoří o svobodě slova, leč všeho do času. Rychlostí přílivové vlny se totiž opět blíží doba, kdy za nesprávný názor budete trestáni, což je ovšem u vln přirozené. Oběhnou jednou dokola a vrátí se.

Vzpomínám si, jak rodiče-lékaři vyprávěli, že v roce 1969 odpovídali před občanskými komisemi na otázku, zda souhlasí se vstupem sovětských vojsk na naše území. Nesouhlasili, a tak museli opustit nemocnici. Jiní přistoupili na režimní verzi, aby si udrželi místo nebo děti na škole.

Říkala jsem si tehdy, že to je dávná minulost, která se už nikdy nebude opakovat. Uplynulo pár desetiletí a dnes se opět za odlišný názor propouští z práce (v zahraničí nákaza bují na vysokých školách), dehonestuje, uráží a hlavně nálepkuje (jsi xenofob, protože odmítáš migranty, jsi nácek, protože chceš chránit hranice, jsi rasista, protože se bojíš islámu, jsi omezený vesničan, protože volíš Babiše, jsi omezenec, protože nechceš přijmout euro, jsi škůdce, protože hovoříš o czexitu). A přitom jde jenom o jiný názor, podobně jako když obdivujete vážnou hudbu, ale odmítáte poslouchat dechovku, nebo milujete Pána prstenů, ale nesnášíte Harryho Pottera.

Čtyři různé cesty

Máte tedy jiný názor, a co dál? Můžete na něm setrvat, a pak se se za něj a kvůli němu nechat upálit, k čemuž v naší historii najdete zajisté zajímavé paralely. Druhou možností je mlčet a své názory nedávat najevo, tedy na konfliktní otázky, okruhy a problematiky nereagovat, neodpovídat a nějak se z nich vymluvit, což je strategie v našich krajích nejvíce rozšířená. Právě proto část národa nepřiznává, že v prezidentských volbách volila Miloše Zemana a v parlamentních volbách ANO. Britskou variantou téhož je převést konfliktní téma (manželství pro všechny či globální oteplování) na počasí, což vám ovšem u druhého tématu příliš nepomůže. Třetí možností je pokrytectví, v němž si ponecháte vlastní názor pro soukromí, zatímco pro veřejnost máte pohled obecně přijatelný či oficiální, což se dnes nosí v sousedním Německu.

Ačkoliv se zdá být tato cesta nejjednodušší, je naopak vysoce riziková. Je totiž třeba sledovat neustále, co se má, co je in a který z názorů na to či ono právě převládá. Teď se například zdá, že městský intelektuál nakupuje na farmářských trzích, jezdí na koloběžce, separuje odpad, nic nevlastní, obdivuje minority, chodí na Letnou a do průvodů, volí Piráty, miluje Čaputovou, podporuje Evropskou unii a bezhotovostní styk, sází stromy, nemá děti, a co vydělá, posílá Lékařům bez hranic. Zítra se ale může korouhvička obrátit, a tak je třeba neustále názory korigovat a být ve střehu, aby jeden neustrnul a zítra nezastával názor, jenž už je včerejší.

Čtvrtá cesta je sociálně inženýrská: špatné názory je třeba změnit, špatně smýšlející je nutno převychovat, slepým je třeba ukázat tu jedinou správnou cestu. Možná násilím, patrně pokutami a tresty, bany a v případech nejzavilejších i internací nemocných a poblouzněných, a nejspíš navzdory jejich lpění na osobitosti a světonázoru, protože vše přece konáme výlučně pro jejich dobro. Oni jsou nezralí a nedokonalí, když dosud neprohlédli! Jenomže jak změníte cosi tak subjektivní, a přitom komplexní a jedinečné, jako je názor každého jednotlivce? Je přece výsledkem životního příběhu, zkušeností, poznatků, osobnosti, zážitků a řady dalších unikátních okolností, jež ve svém souhrnu ovlivňují každého z nás. Zajisté se o změnu názoru můžete pokusit v racionální debatě, ale tváří v tvář tlaku má názor tendenci spíše odolávat, ba kamenět, než se proměnit.

Mé dnešní téma má mimochodem ještě jeden rozměr, a to výsostně právní. Nejviditelnější případy, na kterých je možno problém demonstrovat, jsou vlastně trestní a jejich pachatelé bývají odsouzeni za schvalování trestného činu podle § 365 trestního zákoníku. Dostanou obvykle podmínku, protože jim hrozí roční či maximálně dvouletý trest. První otázkou je, zda podmínka změní jejich názor na samotný skutek. Možná se poučí – nebo spíš naučí pokrytectví. A druhou – opět se množí verbální trestné činy. A ty mají mnoho společného se svobodou slova. Člověk něco řekne, protože si to myslí. Můžeme se mu podivovat. Můžeme s ním nesouhlasit. Nemusíme s ním jezdit na dovolenou. Ale trestat ho za jeho názor? Protože sami máme jiný? Jak víme, že právě ten náš je nejsprávnější? Jen proto, že ho uvedeme slovy „každý rozumně uvažující člověk musí přece přiznat, že…“?

Ti mladí, nadšení a zapálení to možná myslí dobře, ale dopadne to stejně jako vždycky. A dalším se to prostě hodí. A my ostatní budeme plápolat na hranici, nebo se naučíme pokrytecké odpovědi. A svým dětem opět začneme doporučovat: „Tohle pro jistotu říkej jenom doma!“

Psáno pro Info.cz.