Naše politická scéna připomíná scénu Matěje Kopeckého. Bydlet tak na Novém Zélandu a sledovat ji, tak to bych se nasmál. Žel Bohu na té scéně jsem i já a vytřeštěně sleduji probíhající děj z kulis.

"Zeman není můj prezident," zaznívá ze všech koutů vlasti a mnozí mládenci a panny běhají s plackou očírovaného knížete dodnes. Osm měsíců po volbách. Po volbách, kdy měl každý možnost volit kteréhokoliv z kandidátů. V přímých volbách. Přímou volbou jsme přišli o hodně. Nemohli jsme například vidět, jak známá odbornice na biomasu orlím zrakem rekognoskuje Vladislavský sál a sleduje, jak kdo volí. Zcela rovnocenou náhradou nám byly debaty kandidátů. Při případném zvolení jednoho kandidáta by naši republiku blíže neinformovaní určitě hledali někde v Polynésii. Kolem jiného kandidáta se rojili různí kumštýři, z nichž jeden na své pleši nosil červeně obarvený mop.

Pak ty legrácky skončily a z voleb vyšel vítězně jeden z kandidátů. Řádně zvolen. Je pozoruhodné, že jsou takoví, kteří dodnes nemohout vydýchat, že nezvítězil jejich kandidát.

Já jsem za svůj život, krom tatíčka Masaryka, zažil všechny prezidenty, které tato republika měla. Ty první jsem moc nevnímal. Prvně mi trochu utkvěl v paměti všeobecně nařízený smutek nad úmrtím prezidenta Gottwalda. Pro ty, kteří to nezažili: Bylo to tak trochu, jako při úmrtích severokorejských Kimů. Já s tím problém neměl, protože mi to doma otec vysvětlil, ale byli tací, kteří svůj zármutek dávali okatě najevo, stejně jako před tím hluboký smutek nad skonem Velkého Josifa Vissarionoviče. Pak už jsem s prazidenty problém neměl. Zařadil jsem si je automaticky mezi Ně (tenkrát to bylo jednoduché, byli jsme My a Oni) spolu s různými tajemníky a jinými kádry.

Zmatek mi do toho vnesl až pan Havel. Málem jsem vyhlásil sbírku na jeho garderobu, aby mi, chudák, nedělal ostudu v krátkých kalhotách. No, já jsem v té době taky neměl na rozhazování a znáte to. Podle sebe ... Byl jsem tak naivní, že někteří moji známí zažili dost srandy na můj úkor. Poslouchal jsem jeho projevy. S úctou, jako většina národa. Až jednou jsem se v jednom z jeho slovních výronů dozvěděl, že jsem kolaborant. Prohlásil totiž, že kdo za totáče pracoval, vlastně s tímto režimem kolaboroval. No a potom přišlo jeho prohlášení o humanitárním bombardování Srbska. Srbů, kteří vždy stáli při našem národě. Srbů, kteří ani náznakem neohrožovali žádný členský stát NATO.

Celou tu dobu jsem trpěl klausofobií. Po zvolení pana Klause prezidentem si mne postupně získával svými postoji k EU. I svým celkovým vystupováním byl dobrým reprezentantem státu. Tady trochu odbočím. Zatím se mi nikdo nepřiznal, že v referendu hlasoval pro vstup do EU. Buď se pohybuji mezi "pochybnými" existencemi, nebo se za to dotyční stydí. Ale zpátky k panu prezidentu Klausovi. Nebýt té amnestie, byl by mým nejlepším polistopadovým prezidentem.

No a jsme u našeho současného prezidenta. Co všechno jsem o něm slyšel a četl. Žádná nadávka pro něj není dost dobrá. Byl komunista a estébák. V putyce U modřínu nedostane ani kus suchého chleba. Zruinoval horskou službu tím, že jej vyvezla na Sněžku (kam stejně jela). Dokonce jeden pán, patrně Krakonošův zástupce pro věci politické, jej ze Sněžky vykázal. Naboural městskou pokladnu městečka Pardubice tím, že chtěl postavit podium pro svoje setkání s občany. No ještě že se původních 100 000 Kč smrsklo na 30 talířů . To zas někdo ostrouhal mrkvičku. Jeden by hledal na jeho hlavě rohy a na noze kopyto. Nikdo, ani ten největší kritik se jej však nedovolil nazvat hlupákem. Tak hloupý ani ten nejhloupější diskutující není. Má, když mu Pán Bůh zdraví dá, na to prezidentování více než čtyři roky, tedy čas, aby se projevil. Zatím pomohl rozvířit trochu ten stojatý, zasmrádlý politický rybník. Že panu Nečasovi spadl mozek do poklopce a z úsporných důvodů (svých) platil svou přítelkyni štědře ze státního, a proto zařvala všeobecně proklínaná jeho vláda, za to Zeman nemohl. Že nejmenoval znovu Nečasovu vládu bez Nečase, to je jiná. Jen tak mezi námi, ona to nebyla Nečasova vláda. Tou vládou, kde se ministři střídali rychleji než apoštolové na orloji, stejně mával jistý pán, abstinent, který oděn vypůjčenou zářivou knížecí strojí, byl takovým malým českým Richelieu. Vzpomínáte?

V jedné věci bychom si měli udělat jasno. Pan Zeman do KSČ vlezl na jaře 1968 a vyrazili jej v roce 70. Pro nesouhlas s přítomností našich osvoboditelů. Kdo nezažil jaro 1968, neví, o co jde. Vždyť já, zapřísáhlý individualista, jsem k nim, uprostřed všeobecného nadšení, málem vlezl také. A Marta Kubišová, o které by mohl jako o komunistce uvažovat jen úplný trotl, darovala veřejně Dubčekovi zlatý přívěsek, který sejmula ze svého krku.

Nejsem studovaný politolog ani sociolog, ba ani amatér v těchto oborech. Jenom v této zemi žiji a dívám se kolem sebe. Jako lesník jsem se stýkal spíše s dělňásky, pro které mají dnešní intelektuálové názvy jako lůza a podobně. Tito lidé neměli tituly, ale měli tvrdou školu života a ta nemá prázdniny ani stáže. Nemám rád (krom jiného) hulváty a zapšklé majitele patentu na rozum. A věřte, že tito se mezi tou pohrdanou "lůzou" vyskytují jen sporadicky. Oni totiž na zlobu a hulvátství nemají čas. Větu ´Vědělo se, že Miloš Zeman je sebestředný nenávistný alkoholik bez schopnosti elementárního konsensu´ bych u jejího autora nepředpokládal. A co takhle napsat ´Věděl jsem, na základě těchto faktů...´. No budiž, vědělo se. Ale překvapila mne ta hloubka nenávisti autora této věty. Právě tato věta mě vyprovokovala k sepsání tohoto článku. I když porušuji zásadu "ševče, drž se svého kopyta". Když neúspěšný prezidentský kandidát běhá po Österreichu a pomlouvá, to mě neudivuje. Kálení do vlastního hnízda je v módě. A ono to vlastně tak moc jeho hnízdo není. Ostatně šlechtictví rodem nemusí bezpodmínečně zaručovat šlechtictví ducha. Ale pan Neff?

Mohu, pokud neemigruji, prezidenty této země mít rád nebo je nenávidět a pohrdat jimi, ale vždy jsou mými prezidenty.

Názorů je plný Neviditelný pes, a tak jsem si dovolil vyjádřit i svůj vlastní. Bez nároku na neomylnost.