Poprvé jsem se s tímto jménem setkal v raném dětství. Bylo pár let po válce a vzpomínky na ni byly ještě velmi živé. O Adolfu Hitlerovi se hovořilo typicky českým způsobem. Většinou prostřednictvím různých protektorátních vtipů. Zesměšňovat zlo je docela účinná a v našich krajích i oblíbená forma obrany. Hitler byl pro mne komická postavička se směšným knírkem, legračními gesty a uřvaným hlasem. Později jsem se s tímto nechvalně známým jménem a také se jmény jeho druhů ve zbrani setkal samozřejmě ve škole v hodinách dějepisu. Žádná velká informační kvalita. Nezapomenu na okamžik, kdy můj syn kdysi přišel ze školy s informací od učitelky dějepisu, že Rudolf Hess svůj let do Anglie uskutečnil balónem. Do dneška si tu vrcholně humornou scénu v duchu představuji.
S postavou Hitlera jsem se setkal také v několika filmech, převážně sovětské provenience, které jsme s velkou chutí navštěvovali coby školní mládež. Dobře si vzpomínám na sovětský film Pád Berlína. Velice se nám líbil. Byl barevný, střílelo se v něm a „naši“ zase vyhráli. Nedávno jsem si ho z čiré nostalgie koupil na DVD. Hrůza. Neuvěřitelné, co se také dalo natočit. Vedle dobromyslného a srdečného Stalina, v zástěře okopávajícího jablůňku a Jana Wericha v roli Gőringa tam je také uječený, psychopatický a kolem sebe prskající Hitler jako naprosto žertovná postavička blbečka, hodícího se spíše do satirického kabaretu, než na více než vážnou scénu tragických dějin.
Dnes se s tímto jménem tu a tam setkávám v našich mediích, komentujících činnost rozmanitých, společensky problematických a odsuzovaných uskupení, která si různě říkají a Hitlera a jeho souputníky vyznávají jako symbol čehosi, co je svojí výjimečností přitahuje. Hitler pokaždé jinak. Kdo to ale byl Adolf Hitler?
Většina velmi četných spisů, věnovaných této historické osobnosti, začíná obvykle výrokem, že se 20.dubna 1889 (v 17 hodin 30 minut) manželům Hitlerovým narodil v rakouském městečku Braunau na řece Inn u hranic s Bavorskem syn Adolf. Lakonické konstatování, které ale znamená pouze jedno. Zrodilo se zlo. Těm obyčejným a dozajista i slušným a pracovitým lidem se narodil démon.
Řadu publikací jsem se zájmem přečetl. Z těch přeložených do češtiny mohu doporučit kupříkladu velmi obsáhlou, sedmisetstránkovou práci Marlis Steinertové „Hitler“, vzpomínky Alberta Speera a také studie dalších autorů, Haralda Steffahna, Ady Petrovové a Petera Watsona, H.R.Trevora-Ropera, Iana Kershawa, Karola Grünberga, knihy Davida Irvinga, Alana Bullocka a další. Kvalita rozdílná, ale celkem slušný zdroj informací a podnětů k zamyšlení. Je to zajímavé a poučné čtení.
Kdo se chce ale opravdu seznámit s Hitlerem, s jeho myšlenkami a představami, musí začít u bible německého nacismu Mein Kampf. Každý, kdo pokládá za účelné a zajímavé zabývat se fenoménem zvaným Hitler, se musí nejprve obrnit trpělivostí a „Můj boj“ zkrátka přečíst. Pokud to neudělá, neví o Hitlerovi nic. Často mne může trefit šlak, když se dočtu, jak je toto dílo naivní, primitivní nebo ubohé. Většinou od lidí, které podezřívám, že to nečetli. Bez ohledu na různé spekulace o tom, zda je či není Hitler skutečným autorem, říkám, že tento názor nesdílím. Není to naivní, ani primitivní, natož pak ubohé. Právě tak jako samotný Hitler nebyl žádný paranoidní a manipulovatelný hlupáček válející se vztekle po koberci, za kterého ho někteří naši historici vydávali. Démoni totiž nikdy nebývají hloupí, primitivní a naivní. Rozhodnutí o zákazu prodeje tohoto díla v České republice osobně nepokládám za společensky potřebné. Právě tak nemohu souhlasit s označováním nakladatelského počinu Michala Zítka jako trestného činu a s jeho odsouzením. Zaměňovat snahu o podání informace za podporu zločinné ideologie a uvažovat, že by přečtení této knihy dokonce mohlo někoho změnit v zaníceného nacistu, není rozumné. Podle mého soudu většina z těch, kteří si stačili Mein Kampf koupit, tak stejně učinili čistě z důvodu získání atraktivního a prestižního přírůstku do své knihovny, nikoli z důvodů studijních a knihu do dneška patrně ani neotevřeli.
Na straně druhé očekávat, že se něco bude obecně odsuzovat bez znalosti vlastní věci, je pošetilé. Dokonce se ztotožňuji s nakladatelem v tom, že právě tato kniha by měla přestat být knihou tajemnou a mytickou. Zlo je třeba umět identifikovat, jinak hrozí nebezpečí jeho podcenění a možná i postupné akceptace. Řečeno slovy Hannah Arendtové „....zlo má totiž tu vlastnost, že je napohled banální“. Lze ještě dodat, že právě kladný vztah k banalitě, k jednoduchosti, je přijatelným životním postojem většiny těch, kteří tvoří onen dav, či masu, kterou za daných okolností zlo ovládá. Zlo je skutečně nebezpečné především svojí všedností.
Odpověď na otázku, zda se Adolf Hitler a jeho politické a společenské instrumentárium může či nemůže stát vzorem pro současnost či budoucnost, není snadná. Zapomeneme-li totiž na toto hrozné jméno, neznamená to, že lidé vymazali ze své mysli a svých genů všechno to, co ve své době umožňovalo tomuto člověku ovládat ostatní. Ty tisícihlavé jásající davy sympatizantů a obdivovatelů vzhlížejících k různým tribunám a balkonům. Ty okamžiky, kdy lidé bez velkého zaváhání vyměnili většinu svých práv a svobod za pomíjivý, ale opájející pocit soudržnosti s davem, s myšlenkou a jasně formulovaným cílem. Za náboženství vyžadující poslušnost a řád, trestající rebely a odměňující své následovníky. Za geniálního vládce, který všechno vyřeší a rozhodne za ně. To všechno se může za určitých okolností v lidech znovu probudit, právě tak, jako se může narodit nový prorok zla a zmaru.
Viděl jsem legendární film režisérky Leni Riefenstahlové „Triumf vůle“ (Triumph des Willens), natočený v roce 1934 ve dnech konání 6. říšského sjezdu NSDAP. Strhující film, ze kterého mne mrazilo v zádech. Skvělá režie, více než skvělá kamera. Ty davy lidí, vyřízené setniny příslušníků SS a SA, to nebyli ti otrávení a zívající, odkudsi sehnaní lidé toužebně očekávající, až to všechno skončí, tak jak to známe z oslav v naší poměrně nedávné minulosti. Ti lidé v Norimberku totiž věděli, že jsou ve správnou chvíli na správném místě, a intenzivně vnímali tu ohromující přesvědčivost moci. Zúčastnili se dokonale naaranžované bohoslužby celebrované respektovaným veleknězem a navíc i skvělým řečníkem a cítili se být její aktivní součástí. A nikdo z nich v tu chvíli nemyslel na to, že třeba jednou bude umírat v mrazu ruské zimy, nebo pochodovat mezi desítkami tisíc zajatců po ulicích Moskvy.
Dobře si uvědomuji, že závěry k osobě, životu a činům Adolfa Hitlera nelze udělat bez dlouhodobého a velmi podrobného studia všech možných i nemožných materiálů, a že každý závěr mimo toto odpovědné zkoumání je pouhým zjednodušením. Přesto si myslím, že tu a tam neškodí připomenout si, byť zjednodušeně, vedle představitelů dobra, pravdy a humanity i představitele zla. Vedle skutečných či samozvaných andělů i pravého ďábla.
Zvlášť v době, kdy se hranice mezi dobrým a zlým, morálním a nemorálním, humánním a nehumánním pomalu, ale jistě stírá. A to je právě ta dnešní doba.