V případě havlíčkobrodských vražd už bylo napsáno mnoho. Nebylo však dosud řečeno téměř nic podstatného co se týká způsobu vraždění a nebyly, a to ani zdravotnickou veřejnosti, položeny dvě z toho vyplývající otázky.

K diskusi, zda mohl být pachatel zjištěn dříve, je především nutné říci, že heparin - lék, který se podává do žíly, se užívá na odděleních intenzívní péče (JIP nebo ARO) prakticky u všech pacientů v různých dávkách - není lékem, který by právě u velmi těžkých pacientů měl jasně vymezené dávkování, ale toto dávkování je různé v závislosti na požadovaném účinku - zda chceme tvorbě trombu pouze předejít či zda již vzniklé tromby chceme rozpustit, a současné je toto dávkování závislé na stavu pacienta, kdy při selhávání některých životních funkcí je účinné dávkování o mnoho nižší než doporučené a naopak při některých stavech dávkování, které by lidové řečeno mohlo někoho jiného "i zabít", vykazuje jen mírně známky očekávaného účinku.

U tohoto léku, jako snad u žádného jiného, je proto dávkování velmi závislé na citlivosti lékaře k hodnotám, které zjišťuje na okamžitém stavu pacienta, který se může během minut radikálně měnit, a tím i na schopnosti lékaře na všechny možné faktory rychle a správne reagovat. Ani pak nejsou vyloučeny krvácivé nebo srážlivé komplikace u pacientů, kteří jsou na těchto odděleních ARO a JIP bez výjimky ve velmi těžkém stavu. Naopak komplikace této moderní léčby velmi těžkých stavů, a to všude na světě, jsou časté a v závislosti na stavu pacientů mají vysokou úmrtnost. Z tohoto pohledu, pokud bychom sledovali celkovou úmrtnost na oddělení ARO v Havlíčkově Brodě v uplynulých pěti letech, bude zřejmé, že protože vysoká úmrtnost na těchto odděleních je více než pravidlem, bude jen velmi těžko zjistitelný statistický výrazný nárůst krvácivých stavů nebo úmrtí na ně. Svědčí o vysoké erudovanosti, že primář oddělení byl schopen pojmout podezření na takto rafinované zneužití preparátů při všem, co, jak bylo výše uvedeno, léčba preparátem heparin znamená.

Rozhodně je však na místě si položit otázku, zda bylo možné pachatele odhalit dříve.

To se ale netýká jeho působení na oddělení ARO, ale období před tím, tato otázka se týká celého našeho vzdělávacího systému pracovníků ve zdravotnictví. Uvedený způsob, kdy někdo vraždí bezbranné pacienty na oddělení, se vyskytuje čas od času u zdravotníků jako extrémní forma syndromu "vyhoření" s tendenci pachatelů ospravedlnit se "pomáháním umřít" nevyléčitelně nemocným pacientům.

Zde však podobný motiv chybí a pak je nutné si položit otázku: Jsou uvedené vraždy činem duševně velmi vyšinutého jedince nebo selháním bezpečnostních pojistek celého systému? Důvěra pacientů ve zdravotníky je jedním z pilířů medicíny již po staletí. Pokud by byla narušena, hrozí devastace medicíny jako umění léčit, jako tvořivého a kreativního povoláni, kde se váží život na jemných miskách, devastace medicíny na systém, kde bude namísto toho postupováno podle striktních pravidel, která sice zcela nevyloučí podobně činy, ale současně nedovolí tvořivé reagovat v souladu se stavem pacienta a něčím, co žádný předpis neumí a nemůže definovat: "POCIT", že to nebo ono je právě pro pacienta v souladu s poznáním a mými zkušenostmi to nejlepší, současně s důvěrou pacientů, že zdravotník či lékař činí to nejlepší, co v danou chvíli činit může. Podávání jedů pacientům namísto léků je naprosto ojedinělé a v ideologicky zdůvodňované formě se vyskytovalo snad jen u lékařů ve vyhlazovacích táborech. Proto je také nutné tento čin definovat jako selhání jedince, nikoli systému, a neexistují žádné možné legislativní pojistky jak uvedeným činům definitivně zabránit. Je však nutné si otevřeně odpovědět na druhou otázku. Bylo možné zjistit již dříve, že pan Zelenka trpí zřejmě těžkou poruchou osobnosti?

Jak jsme se dočetli, vystudoval pan Zelenka nejprve střední zemědělskou školu a teprve po maturitě si dodělal ARO kurs v Brně a následně dálkově maturitu. Z tohoto pohledu je téměř typickým absolventem nového modelu vzdělávání středních zdravotnických pracovníků - sester a ošetřovatelů - v důsledku nového školského zákona, kdy se počítá, že budoucí střední zdravotnický personál si volí své povolání až po maturitě na střední škole (jakékoli), jako dospělý - hotový člověk, namísto toho, aby ve chvíli, kdy je ještě tvárný, vrůstal do tohoto povolání s jeho příkazy, zákazy a především s jeho "TABU" - s jeho absolutnímy zákazy, které se formovaly po staletí.

Stejně tak je zde, domnívám se, důležité postupné několikaleté narůstání zátěže a odpovědnosti spolu s vyzráváním vztahu člověka k životu a otázkám smrti.

Jsme tedy vůbec v současnosti schopni odhalit takového v podstatě již dospělého a hotového, avšak psychopatického jedince, který vstoupí poměrně krátce do vzdělávacího systému a během tří let pomaturitního studia jej opouští a přijímá pak zodpovědnost a důvěru pacientů? Nový systém má, myslím, méně možností takového jedince odhalit než měl dosavadní. Zcela jiná je situace lékařů - ti sice vstupují do systému vzdělávání také po maturitě, avšak studium zde trvá dlouhých šest let a je možné pouze denní, takže vyzrávání lékaře je a vždy bude "během na dlouhou milí".

Domnívám se tedy, že tímto těžkým zločinem by neměla být uvedena v pochybnost důvěra pacientů ve zdravotníky ani v jednotlivá zdravotnická zařízení, pacient se nemusí bát o svůj život , když se vydává do rukou zdravotníků, tak jako dosud si však musí být vědom že možnosti současné velmi intenzívní léčby jsou někdy konečneéa omezené a provázené řadou vedlejších účinků - někdy až smrtelných.

Lékaři a zdravotníci zůstávají strážci života a je na nich, aby vymysleli způsob ne jak zabezpečovat, aby k takovému zneužití povolání nemohlo dojít, ale jak zajistit, aby se takto těžce duševně nemocný člověk nemohl stát zdravotníkem.

Autor je dětský kardiolog s patnáctiletou praxi