Politici by rádi lákali občany k volbám, ale zároveň usilují o předvídatelný výsledek

Politici mají starost. Jejich půtky a volební klání zajímají čím dál míň lidí. Objevují se tu omšelé, tu neotřelé nápady, jak demokracii učinit voličsky atraktivnější. Každý vyjevený nápad je však nepochybně vskrytu doprovázen potvrzujícím odhadem, že zrovna tento způsob zvýšení volební účasti by nejvíce pomohl navrhujícímu.

Nezájem o volby bude nejspíše způsoben tím, že z výkonu zastupitelské demokracie se stal pouhý kšeft, svého druhu podnikání, neboť zhanobit a zdiskreditovat lze i ty nejvznešenější myšlenky, jak je patrno z historie. A proto vždy pravidelně získávají nové subjekty na politické scéně, protože lidé si říkají, že to snad není možné, aby všichni byli politickými dinosaury.

Dinosauři mají občany rádi, a tak vymysleli, že by více lidí přišlo, kdyby byla jednokolová volba do Senátu. Jisté je, že by to prošlo asi jenom jednou. Tak nezvladatelný proces by to byl. Anebo by mělo být mezi prvním a druhým senátním kolem více času. Snad proto, aby bylo více času na různá zákulisní jednání. To je ovšem to poslední, co by k urnám přitáhlo více voličů v druhém kole.

Co dinosauři nevymyslí

S demokracií to nemá nic společného, ale volební účast by jistě zvýšilo potvrzení od volební komise, že dotyčný byl volit, kdyby to potvrzení mohl uplatnit jako slevu na daních. Mnoho se přece mluvilo o tom, že by volební právo mělo příslušet jen těm, kteří platí daně. Jak by ovšem tato pobídka k volební účasti v praxi zafungovala, nechť si každý promyslí sám. Třeba na tom, koho by více oslovila daňová úleva procentuální a koho fixní částka.

V jedné věci se dinosauři mýlí, můžeme-li k nim počítat už i majitele tohoto listu. Andrej Babiš totiž zaprotestoval proti nápadu prezidenta Miloše Zemana, že by volby měly být povinné, takovým plácnutím, že prý to už jsme tu jednou měli, a jak se vedou takové ty řeči, aby se člověk distancoval od minulosti.

Prdlajs! Nic takového jsme tu neměli, leda za první republiky! Za socialismu nebylo chození k volbám povinné. To je jen taková psychologická obezlička, jak si lidé nyní odvysvětlují své tehdejší zesrabení.

Nikdy jsem za předchozího režimu nedělal kompars u takzvaných voleb, takže ani nevím, kolikrát jsem nevolil. Vzpomínám jen, že počet lidí, kteří na malém městě volby ignorovali, se dal spočítat doslova na prstech. Vzpomínám též, že dokonce přicházeli z volební komise k nám domů s volební urničkou, nezváni, s dotazem, ráčíme-li voliti. Poučen svým otcem, hlásil jsem, že nevyužiji svého volebního práva. Odcházeli smutní, protože jinde měli stoprocentní volební účast. Jistěže rozumím atmosféře těch časů. Ilustrovat ji může více než třicet let stará scénka, kdy jsme se po smrti otce sešli tři bratři u matky, a ona nám nalila kořalku a slavnostně otevřela obálku, otcovým krásným rukopisem nadepsanou „Otevřít po mé smrti“. Vzdálené dědictví? Vkladní knížka? Dosud neznámí sourozenci? Odpovědí na tyto nadějné či vzrušující otázky byly zcela prozaické – tuším čtyři – nepoužité volební lístky. Bez dalšího slova. Další otcův vtip, tentokrát posmrtný, tuplem cenný. Ano, nebylo to tehdy jednoduché rozhodnutí, nejít k volbám, proto ta obálka měla takové „grády“. Byla vysvědčením občanské bezúhonnosti, za něž by nyní dal leckdo kdovíco.

A jak to bylo se sankcemi, nebo s odvetou režimu, s ostrakizací nevoličů? Pas jsem neměl, ale ani jsem o něj, pravda, nežádal. Pracoval jsem jako železniční dělník. Syna nám ovšem ještě před listopadem přijali na gymnázium. A například ani jeden z osmi železničních geodetů, který v posledních předlistopadových volbách nešel volit, což jsme oslavili velkou osvobozující pitkou, ze svého nevolení neměl žádný problém.

Nějaké jednoznačné hodnocení důsledků neposlušnosti tehdejších převládajících zvyků a strachů tedy nelze vyvodit. Rozhodně však platí, že volby za socialismu nebyly povinné.

LN, 22.10.2014