12.8.2022 | Svátek má Klára


SPOLEČNOST: Vojáci nás mají bránit, a ne sportovat

22.9.2008

Světový rekord slečny Barbory Špotákové je na jedné straně potvrzením její skvělé letošní kariéry, na druhé straně vyvolává otázku, zda její úspěch není v konečném důsledku kontraproduktivní pro existenci armádního sportu.

Můžeme se shodnout na tom, že armáda si dělá ze sportovního klubu Dukla výkladní skříň zaplněnou třeba jmény Železný, Dvořák, Sebrle a dnes Špotáková. Milí sportovci na akcích roku, ověnčení slávou z dosažených úspěchů a v nažehlené parádní uniformě, mají nepochybně působit jako pozitivní PR ozbrojených složek.

Jenže jako daňový poplatník se musím ptát, jestli existence tohoto sportovního klubu a každoroční utrácení milionů korun na podporu zábavy mas ve formě hodu tím či oním, nebo pokusu o snížení hranice čehosi o půl bodu, jsou tím, proč je tady armádní rozpočet. Když nahlédneme do zákona o ozbrojených silách ČR, hravě zjistíme, že úkolem armády je bojovat a chránit naši bezpečnost.

Dále je úkolem armády humanitární služba (jako úlitba pacifistickým světonázorům Evropy) a substituční policejní pravomoc, tak jako tomu je ve světě všude. V jednom malinkém gumovém paragrafu se ale dočtete, že v rámci sebepropagace mohou ozbrojené síly zajišťovat sportovní a kulturní akce. Nic se ale nedočteme o tom, že by jimi měl být zrovna sportovní klub, v němž tajtrlíkuje vrcholový sportovec jako příslušník armády se zbraní v ruce.

Nikdo vážně nemůže věřit tomu, že Roman Šebrle přispěje ke zvýšení své sportovní aktivity tím, že pětkrát vystřelí ze samopalu. Už jen těch pět zbytečně vystřelených kulek možná bude chybět naší bojové jednotce zasahující proti reálnému nepříteli, který sice nemá sportovní klub, ale zato v disciplíně střelba na cíl v afghánských horách si vede více než zdatně.

V neděli jsem viděl v televizi reportáž o příslušníkovi speciálních jednotek, který při najetí vozidla na minu přišel o ruku a nohu a přežil, byť původně s desetiprocentní nadějí na přežití. Dnes, ač vážně zraněn, rozdává optimismus výrazně přesahující bolestínské vyjádření sportovců, že jim zrovna nevyšlo něco, protože je včera bolela ruka. Ten mladý muž plnil armádní úkol, pro který si armádu platíme, tedy bojoval.

Armáda místo aby každému říkala, podívejte se, to je hrdina a jak dobře se ted o něj postaráme, když je zraněný, přihlíží jenom hloupě tomu, jak Roman Šebrle vytrénovaný za armádní peníze zúročuje svůj sportovní kapitál reklamou pro obchodní siť supermarketů. Celkem nejde o to, že pan Šebrle - či kdokoliv jiný - oprávněně využívá dosažených úspěchů pro svoji potřebu, jde o to, že všichni výše zmiňovaní používali pro získání svých schopností mimo jiné prostředky určené do rozpočtu armády, tedy k obraně naší vlasti.

Myslím, že neexistuje celospolečenská shoda o tom, že armáda si má platit sportovce, a její jednání dle mého skromného názoru nemá ani oporu v zákoně.

Obojího si již všiml jak premiér, tak i třeba náměstkyně pražského primátora, paní Reedová. Lze více než souhlasit s tím, že armádní sport by měl zmizet, a pokud někdo touží po tom, aby měla Praha, Olomouc nebo třeba ČR sportovní klub, který umožní nadaným sportovcům rozvoj, a to podle hesla chléb a hry, tak ať se tak děje za peníze na podobné věci určené. Myslím, že sportovcům je to srdečně jedno, kde sportují, hlavně když mají dobré zázemí, a pryč je doba, kdy Dukla byla potřebnou výkladní skříní komunistického režimu. Jestli si budou chtít ženisté založit třeba svůj šachový kroužek i pod armádní hlavičkou, proč ne? Ale příprava na olympiádu za peníze armády, prosím nikoliv.

Je až s podivem, jak dlouho toto reziduum a nebojím se říct i protiprávní financování sportu výdrželo. Jistým vysvětlením je, že s armádními sportovci se hezky politikům ukazuje. Je třeba si říct, že dnes je sport byznys jako každý jiný a každý z nás se může podívat, co za soukromé peníze dokázal třeba Jágr anebo abych ukázal na ty, kteří z komunismu neměli už nic, třeba Hudler.

Pokud se budou cítit všichni v textu zmínění armádní sportovci jakkoliv dotčeni, je mi líto, o nich to vůbec není. Snad s jednou jedinou poznámkou, že nejsou malé děti a věděli, co podepisují, když vstupovali do řad profesionálních vojáků. Myslím si, že signifikantní je v této souvislosti to, že paní střelkyně Emmons, ověnčená olympijskými úspěchy, nemá s armádou nic společného, a jak sama hrdě hlásí, ani s našimi centrálními olympijskými a sportovními svazy. To už je ale jiný příběh.

LN, 19.9.2008

Autor je advokát