V MF Dnes zahájili seriál o tom, jak by měl vypadat člověk, který vyzve za pět let Miloše Zemana na souboj o prezidentské křeslo. Nedalo mně to spát a začal jsem o tom přemýšlet také. Vždyť takový protikandidát by se měl na scéně objevit už za dva tři roky.
Jaký by tedy měl být nástupce prezidenta Miloše Zemana?
Úspěšný ve svém povolání
Aby snáze sjednocoval, neměl by být příští prezident republiky členem žádné politické strany. Spíš bych takového kandidáta vybíral z lidí, kteří se aktivně zajímají o věci veřejné a občas vystupují na veřejnosti. Nehledal bych ho mezi umělci, protože ti bývají velmi citliví na různé podněty, jsou impulzivní, nejsou ukotveni v normálním životě. Zbývají podnikatelé, vědci, lékaři.
Kandidát by měl být ve svém oboru mimořádně úspěšný – a následkem toho i nesporná autorita a finančně zajištěný. Předpokládám, že takovému člověku bude nejméně pětačtyřicet let, možná o něco víc. Určitě bude zcestovalý, znalý dvou a více cizích jazyků.
Mezi Čechy je spousta lidí, jejichž příjmení znějí německy anebo jinak cizorodě. To by nemělo být na závadu a rozhodně by se to nemělo stát ani v náznaku předmětem předvolebního boje.
Důležitá vlastnost: umění prohrávat
Měl by umět prohrávat. Rozhodně by neměl po nějaké katastrofě plivat po svých rivalech a hledat chyby ve svém okolí, přitom zapomínal na chyby své. Možná nejméně jeden krach v jeho životě, z něhož by se sám vydrápal, by byl vynikající zkušeností a doporučením.
Měl by umět mluvit, strhnout obecenstvo, ale to je na každého politika nesporný požadavek. Ovšem měl by mluvit pravdu, nevymýšlet si, nedomýšlet různé věci, zůstávat na tvrdé půdě reality.
Nemusí citovat různé autory, ale musí být sečtělý, mít rozhled po světě, být kulturní a ovládat moderní techniku. Neznalost kultury a odpor k běžné elektronice by mu uškodily. Důležitý je nadhled, schopnost předvídat, dívat se dál než bude jeho mandát.
Vůbec by neměla vadit nějaká tělesná vada, lehké kulhání, ani zadrhávání v jazyce by nemělo být závadou.
Moudrost předností
Možná nejdůležitější vlastností by měla být moudrost, umění lidi a strany mírnit, dokonce i sjednocovat. Neměl by se na svět dívat cynicky, povýšeně, sarkasticky se vysmívat ostatním lidem.
Neměl by se snažit hrát úlohu stavitele, přetvořitele – od toho je vláda a parlament. Jejich snahy by měl koordinovat, tupit příliš ostré hrany, hledat kompromisy, případně přesvědčovat veřejnost o jejich nezbytnosti.
Prezident bývá jedním z reprezentantů zahraniční politiky. Měl by upevňovat vztahy republiky se západní civilizací, do níž patříme, a současně hledat cesty ke spolužití s mírumilovnými islámskými státy.
Nevylučuji, že by to byl člověk původně bez politických ambicí. K boji o prezidentské křeslo by ho přinutili kamarádi poukazem na situaci: Republika se ocitla v krizi, v níž právě ty můžeš sehrát kladnou roli. Avšak po svém zvolení by se neměl cítit spasitelem státu.
Měl by se chovat jako prezident sjednotitel. Nikoli však prezident tatíček, který se kvůli tomu stane pro část veřejnosti odporný.
Najdou se takoví lidé mezi námi? Určitě. Vidím je ve své generaci, která už je – bohužel – pro příští volbu kvůli věku odepsaná. Bude i v generaci, která stojí na vrcholu svého tvůrčího života.
MfD, 5.2.2013
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz