Pan Radek Velička, který se presentuje jako novinář, zveřejnil na serveru Vlastenecké noviny svůj komentář k tragické události v Bohumíně, kde kvůli nejspíše rodinným rozporům uhořelo a zemřelo 11 lidí, včetně dětí.

Ve svém článku, který jsem stihl přečíst, než zmizel, popisuje svou verzi události. Má jasno, šlo o cikánské etnikum, smrt jedenácti lidí hodnotí pozitivně, neboť dle jeho vidění světa ubylo 11 parazitů naší společnosti. Zdá se, že pan Velička má se společenskými tématy svou vlastní zkušenost, neboť Knihy Dobrovský nabízí na svém portálu jeho knihy „Likvidace bílé rasy“ a „Havloidi“. Už z tohoto pohledu je celkem zřejmé, jaké jsou jeho postoje a preference.

Jeho zmíněný článek ve Vlasteneckých novinách je plný radosti ze zmaru života těchto lidí, kteří se dle něj provinili jen tím, že mají jiné zabarvení kůže. Jinak o nich neví zhola nic, nezná jejich osudy, nezná jejich jména, neví, čím se živili a jaký vedli život, atd. Jsou dle něj vinni a onen „trest“ v podobě upálení zaživa si zasloužili. V dějinách lidstva nic nového. Podobně se nejspíše v 30. letech 20. století stavěli ochránci jediné správné rasy vůči židovskému etniku, rovněž černochům atd. Jejich likvidaci považovali za správnou věc.

Paradoxem – i když zcela nepodstatným – zůstává, že všichni mrtví k oné „méněcenné rase“ (dle pana Veličky) nepatřili, šlo o občany, kteří se nazývají v novodobém newspeaku jako majoritní.

Jako vždy je třeba i v tomto případě řešit otázku svobody slova. V demokratické společnosti jsou páky na potlačení psaných či mluvených projevů velmi omezené, což je na jednu stranu dobře, na straně druhé je však poměrně bezbranná právě vůči podobným útokům na samotné její základy, mezi které nepochybně patří i právo na ochranu menšin. Z historie víme, jak zprvu nenápadné poznámky, narážky a malé poznámky způsobily posléze šílenství v podobně celospolečenského třeštění, do něhož se občané buď přímo zapojili, nebo jen mlčky přihlíželi, a změnili tak původní demokracii v totalitu.

Pan Velička je nicméně důležitý. Měl by být veřejně vystaven jako etalon, kam lze zajít v myšlenkové zhovadilosti, jako někdo, kdo je – slušně řečeno – něčím natolik odporným, že s ním nikdo nebude mluvit, nikdo mu nebude vydávat jeho spisky a stane se symbolem společenského hnusu.