Před několika dny byl přijat zákon o jednostranném zvyšování nájmu z bytu. Pokud se něco zásadního v druhé polovině tohoto roku nestane, proběhne 1. ledna 2007 první ze čtyř degerulačních kroků v nájemném. Průměrné roční zvýšení podle dosavadních podkladů ministerstva pro místní rozvoj má představovat 14%.

Z nového zákona budou mít snad největší radost jeho autoři, úředníci ministerstva pro místní rozvoj. Zákon jim totiž dává kompetence, o nichž se jim dosud ani nesnilo. Paragraf 4 tohoto zákona je totiž oním „zmocňovacím ustanovením“, které dává ministerstvu (a ne např. vládě, což by bylo mnohem legitimnější) prakticky bianco šek na vydání podzákonné právní normy, kterou se teprve tento zákon provede a kterou se mají určit všechny číselné hodnoty detailního vzorce pro výpočet nových nájmů v jednotlivých čtyřech krocích.

Dnes je v ČR 450 tisíc obecních a 300 tisíc soukromých nájemních bytů. Od roku 2003 (od 1. července) neexistuje žádný obecně závazný právní předpis, o který by mohli opřít smluvní strany (pronajímatel, nájemce) své jednání při výpočtu nové výše nájmu. Nájemné je tedy implicitně zmraženo, ačkoliv z čistě právního hlediska tento stav není navozen žádnou psanou a obecně závaznou právní normou. Naprostá většina „nájemních smluv“ je totiž buď „starých“ dekretů (před rokem 1992), nebo se odkazuje na předpis, který neexistuje, a kterým byla po dlouhá léta vyhláška a poté regulační cenový výměr MF (dokud nebyly Ústavním soudem zrušeny.)

Dnešní implicitní plošná regulace nájmů se změní v regulaci explicitní (zákonnou.) To samo o sobě není žádná tragédie, pokud by se ovšem spolu s tím nesvezly také všechny ostatní typy nájemních smluv, které již nejsou oněmi starými, pofidérními socialistickými „dekrety“ od OPBH, ale plnohodnotným smluvním vztahem pronajímatele a nájemce podle občanského zákoníku.

Celková konstrukce zvyšování nájmů je navíc čítankovou plánovačskou strukturou, kdy nájemné jako cena za nájem není jedním z klíčových parametrů nájemního vztahu dvou svobodných smluvních stran, ale je parametrem či vlastností bytu, a to bez ohledu na vztahy vlastníka a nájemce k tomuto bytu, bez ohledu na jeho nabídku či poptávku, bez ohledu na to, zda jej vlastní obec (tedy v podstatě stát) či soukromá osoba. Existuje snad přesnější definice celospolečenského (socialistického) vlastnictví?

Po uplynutí tohoto čtyřletého období (2007-2010) nebude možno takové jednostranné kroky provádět a situace bude z pohledu vymahatelnosti jednostranného zvýšení prakticky identická, jako dnešní zmrazený stav.

Zákon nerespektuje elementární ekonomickou realitu. Vůbec nepřipouští, aby bylo nájemné zvyšováno rovněž o inflaci, vzorec v zákoně uvedený tedy nezahrnuje žádný cenový index. Nájemné tedy nebude valorizováno, tento princip chybí úplně, a není tedy zřetelně oddělena složka valorizační od složky deregulační.

Zákon dělá státní sociální bydlení i z bytů, které jsou ve vlastnictví soukromého majitele, a staví je tak na úroveň bytů, které patří obcím a městům a ve kterých jsou často uplatňovány různé „sociální ohledy“ vždy a všude na světě.

Cena za užívání bytu se má tedy lišit výlučně jen podle lokality (určené z ministerských cenových map) a velikosti bytu. Neliší-li se tímto, jsou byty z pohledu nájemného identické a vzájemně zaměnitelné, a zákon tedy jen prodlužuje trvání stavu, kdy cena za užívání bytu (nájem) neodpovídá kvalitě a (ne)lukrativnosti takovéhoto bytu ovlivněné všemi dobře známými parametry, které zde jistě nemusím vyjmenovávat, protože jsou tím prvním, o co se člověk zajímá, když se stěhuje nebo když si pořizuje nový byt.

Je jen přirozené, že každá Sněmovna přijímá takové zákony, které odpovídají jejímu rozložení politických sil. Nikdo (a samozřejmě ani prezident republiky) nás nemůže donekonečna zachraňovat před námi samotnými, před naší svobodnou volbou a před jejími následky. Je jen škoda, že takto zásadní zákon je pohrobkem: začne platit až půl roku poté, co mandát Sněmovny, která jej přijala, definitivně vyprší.

Zkrácená verze vyšla 18. 4. v HN