Vidíte na obrázku totéž co já? Mají to být dva politikové, kteří si podávají pravici. Já tam vidím s prominutím spíš dva šašky, kteří toliko pózují fotografům, tváříce se, že si podávají ruce.

V každé příručce společenského chování se dočtete, že při podání ruky se máte dívat svému protějšku do očí. Dívat se jinam je jednak nezdvořilé, jednak takové uhýbání pohledem vždycky signalizovalo neupřímnost, postranní úmysly, zkrátka faleš. Zřetelná faleš vyzařuje i z tohoto snímku: více než jejich protějšek zajímá každého z obou protagonistů zcela očividně fotograf, respektive jeho kamera. Setkání dvou dlaní je tu úplně vedlejší; mnohem důležitější je, jak budou vypadat na té fotce, jak je uvidí divák. Ten muž napravo, zde ještě jako předseda vlády, se alespoň dívá přímo do objektivu, takže očima komunikuje s divákem. Zato pohled někdejšího presidenta směřuje kamsi stranou vysoko nad hlavy publika, stejně jako kdysi Stalinova socha na Letné přehlížela zvysoka hlavní město svých českých poddaných zrakem upřeným k zářným zítřkům.

Posláním novinářů kdysi bylo přinášet zprávy o skutečných událostech. Dnešní novináři si události sami vytvářejí, respektive aranžují. Politici už nejsou tvůrci dějin, ty dnes tvoří média. Státníkům zůstala role trapných statistů na scéně naaranžované podle vkusu nebo spíše nevkusu mediálních řemeslníků, jemuž se ochotně přizpůsobují.

Ještě lépe je to vidět na poněkud starším obrázku z Bílého domu:

Americký president zde působí přímo groteskně – kdyby Havel jen trošku zatáhl za tu napřaženou ruku... Bush se tu zřejmě docela baví, proč konečně té smečce fotografů nehodit kost obligátního "srdečného potřepání" - vždyť i reklama chce svoje!

Tady bude zřejmě ukryto jádro pudla.Úkolem zpravodajství v dnešních médiích už zdaleka není jen zaznamenávat prostá fakta; jde tam hlavně o to, jak jimi podaný obraz (anglicky image) zapůsobí na veřejnost, jak ovlivní její nálady a postoje ve prospěch toho či onoho potentáta a jeho party. A politikům tohle podkuřování nejen nevadí - oni je přímo očekávají, oni si je dokonce objednávají. Vždyť celá politika je vlastně o tom, jak sám sebe i tu svou partaj co nejlépe prodat. Podobně jako sport už dávno přestal být sportem a stal se byznysem, v němž se točí miliardy. Sportovci se stali reklamními figurinami, sportoviště obrovskými inzertními plochami, olympijské hry jsou přehlídkou umění spíš marketingového než sportovního. Ten všeobecný trend zaneřádil i naše dálnice – okolní krajinou se za jízdy moc nepokocháte, neboť vám ji zaclánějí megabillboardy, občas i jako dominanta vzdálenějšího návrší. Dočkáme se i toho, že také na společenském obleku politiků se objeví reklamní nášivky jejich sponzorů? Možná, ba skoro určitě.

Kdekoliv se spolu utkaly vkus a byznys, vkus to obyčejně prohrál. Koneckonců i zdejší dva obrázky to potvrzují dost výmluvně.