Výročí si připomínáme v době, kdy pro vládní elity už není pád komunismu životní satisfakcí

Fakt, že 25. výročí Palachova týdne časově provází utváření nové vlády, je symbolický i užitečný zároveň. Chtě nechtě sugeruje otázku: kdo je vítězem a kdo poraženým čtvrtstoletí po událostech, jež předznamenaly pád komunismu v Československu?

Až do loňska se všechny polistopadové vlády – ať pravicové či levicové, ať uctívané či vysmívané, ať úspěšné či neúspěšné – opíraly o "sametovou revoluci" a vývoj, který odstartovala. Opíraly se o osobnosti, pro které byl ten vývoj životní satisfakcí. O osobnosti, které by bez pádu komunismu zůstaly v disentu, v "šedé zóně" či v nejlepším případě na spodních stupíncích systému.

Teď je to jinak. Dílem kvůli generačnímu posunu, ale dílem i kvůli posunu společenskému. Vláda – ať už ta v demisi či ta ve stavu zrodu – se opírá o osobnosti, které buď byly příliš mladé na to, aby se mohly za komunismu profilovat, či o takové, které by dělaly kariéru i bez pádu Jakešova režimu. Ne že by takové v dřívějších vládách neexistovaly, nebyly ale jejich pilíři. Teď je to spíše naopak: nositelem jediného jména, které evokuje revoluci roku 1989, je Jiří Dienstbier. A ten ještě nemá svou vládní účast jistou.

I z tohoto pohledu se ohlížejme za Palachovým týdnem. Kde dnes najdeme jeho vítěze a poražené? Jde samozřejmě o to, v kom vidíme vítěze a v kom poražené. Zda v těch, kteří před 25 lety zkusili probudit společnost, nebo v těch, kteří fandili pořádku a klidu pro práci. Člověk se neubrání dojmu, že teď jsou na koni spíše ti druzí – soudě už podle toho, jak se ve vládním establishmentu prosazují někdejší normalizační komunisté, aniž by to společensky vadilo.

Proti normalizačním komunistům

Palachiáda byla společenským průlomem, ale nespadla z Měsíce. Je užitečné připomínat, že první masovou protirežimní demonstraci uspořádalo Nezávislé mírové sdružení 21. srpna 1988. A stejně tak je férové přiznat, že k té přelomové akci se "oficiální" Charta 77 nehlásila, přesněji řečeno vůbec k ničemu nevyzvala.

Posun Palachova týdne spočíval přinejmenším ve dvou věcech. Jednak v tom, že k akci vyzvala široká škála opozičních skupin – od Charty 77 přes České děti, Nezávislé mírové sdružení, Mírový klub Johna Lennona po Společnost přátel USA. Už to nebyli jen tradiční "odpadlíci a rozvraceči", úzký kruh disidentů. Ahlavně v tom, že vůbec poprvé se demonstrovalo po celý týden. Už to nebyly jen jednorázové akce (k 21. srpnu, 28. říjnu či 10. prosinci), ale ukázka širšího potenciálu – řekněme potenciálu příštího vítěze.

K pozdějšímu vítězství opozice ale nechtěně přispěl i samotný režim. I když necháme konspirační úvahy (nestála za tím "progresivní" část StB?) stranou, zůstávají některé spekulativní otázky: proč ve středu 18. ledna policie nezasáhla? A hlavně: proč byl nejenom zatčen, ale i odsouzen i Václav Havel? To byl přelomový bod, který povzbudil širší solidaritu i u těch, kteří sice režim nesnášeli, ale pravidelně se objevovali na obrazovkách režimní televize. I oni pak podepisovali protestní petice.

Jinými slovy: kdyby komunistický režim Václava Havla po pár dnech vazby pustil a těmméně známým opozičníkům by to řádně "osolil", tak by se široká solidarita i od celebritních osobností asi nezdvihla.

Pro názornost: 16. ledna bylo při kladení květin zatčeno čtrnáct lidí: Stanislav Penc, Jana Petrová, Alexandr Vondra, Jana Sternová, David Němec, Josef Žáček, Marek Ptáček, Dana Němcová, Václav Kratochvíl, Otakar Veverka, Jitka Vavříková, Petr Placák, Jiří Fiala a Václav Havel (tedy podle tehdejší ČTK, podle webu Ústavu pro studium totalitních režimů bylo zatčených celkem šestnáct). Ruku na srdce, kdyby tam nebylo Havlovo již slavné jméno, mohlo by jakékoliv z těch ostatních vyvolat tak širokou a celebritní solidaritu? Při vší úctě k těm osobnostem asi těžko.

Ale to jsou jen spekulace. Faktem zůstává, že teprve leden 1989 oživil původní ideu samotného Palacha z ledna 1969. Ačkoliv Palach byl a je považován za symbol vzdoru proti sovětské okupaci z 21. srpna 1968, jeho apel nemířil na okupanty (v první vlně tu bylo přes 5000 tanků, pětkrát více, než Američané nasadili v roce 2003 v Iráku), ale na domácí letargii. Na to, čemu se později začalo říkat normalizace. Přesně to odrážela atmosféra v lednu 1989. Zatímco sovětská okupace už byla de facto neviditelná, domácí poměry jí nastolené nás ovlivňovaly všudypřítomně. Palachův týden ozřejmil, že dusno tu nedělají sovětské tanky, ale domácí normalizační komunisté. Vyjádřil to řečník z 18. ledna 1989 na Václavském náměstí, nyní citovaný v Respektu: "Chceme žít důstojně... Nechť odejdou lidé, kteří již dvacet let nekvalifikovaně řídí tuto zemi a dovedli ji do současného neutěšeného stavu."

Palachův matrix?

Tím se opět dostáváme k dnešku. Nepřipomínají slova řečníka z ledna 1989 volební atmosféru roku 2013? I loni zaznívalo, že hlavním viníkem marasmu je "matrix" (výraz Andreje Babiše), prostě celý establishment za uplynulých 23 let, a že vše, co se za tu dobu udělalo, bylo špatně.

Ale je tu zásadní rozdíl. Dnešní elity už ztrácejí stud za někdejší legitimace KSČ a za spolupráci s režimem, jehož policie mlátila demonstranty při palachiádě. A šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka tvrdí, že Nečasova vláda byla horší než Adamcova – rozuměj poslední vláda komunistického režimu, vláda, jíž v lednu 1989 policie podléhala!

Chtě nechtě se tak vrací úvodní otázka: Ohlížíme se za palachiádou z pozice vítězů, z pozice těch, pro něž je porážka Husákova režimu životní satisfakcí? Částečnou odpověď dává osud lustračního zákona. Nebyl zamýšlen ani formulován jako platící na věky, to je jasné. Ale člověk si mohl myslet, že bude nahrazen nějakým gestem velkorysosti vítězů – ne kvůli člověku, který by udělal kariéru i bez 17. listopadu 1989 a Palachův týden mu mohl být ukradený.

LN, 15.1.2014