Před několika sty lety psal francouzský spisovatel Eugéne de la Boetié svou rozpravu nazvanou „O dobrovolném otroctví“. Zdá se, že jeho kniha je silně nadčasová.

Ve svém spisu se pozastavuje nad neoddiskutovatelným faktem, že lidé sami a rádi předají svou svobodu a moc do rukou někoho, o kom vědí či aspoň tuší, že se stane tyranem a uvrhne je do otroctví.

V roce 1948 byla část našeho národa oslepena komunismem. Faktorů, proč se tak stalo, bylo povícero, pocit zrady západních mocností před 10 lety, osvobození velké části naší země Rudou armádou, pocit, že se něco musí změnit, protože to předchozí tak nějak nefungovalo. Zabraly sliby o ráji na zemi, kde nebude člověk člověku vlkem, kde se všichni budou mít dobře a budou si vládnout sami. Jen pár lidí vědělo či tušilo, že báťuška Stalin je bezpříkladným masovým vrahem, že onen velebený svazek nazvaný SSSR jsou bolševiky anektovaná území dříve suverénních států či území.

Následných 40 let plných násilí, věznění a zabíjení názorových protivníků a rovněž povědomí o stalinských zločinech muselo všem těm, kdo chtěli, otevřít oči. Rok 1989 a kolaps komunismu v porobených středo- a východoevropských zemích mohl být přirozenou a definitivní tečkou za odpornou etapou lidských dějin.

Zdá se, že dějinná spirála se ve smyslu de la Boetiého opět navrací.

Hlava státu, nepochybně dobrovolně zvolená, svým přístupem navrací do hry ty strany, které nemají v normálním demokratickém systému žádnou šanci. Komunisté, posílení přislíbenou presidentskou účastí na svém sjezdu, již bez jakýchkoliv zábran hlásají, že v jejich dobách se nic zlého nedělo, že oněch pár třísek nemohlo nijak zastřít tu báječnou výstavbu socialismu. Prezidentovi lokajové bez obalu sdělují, že Státní bezpečnost nebyla žádnou zločineckou organizací, že její vliv je dnes přeceňován a že zprávy o jejím působení jsou nadnesené. Hlava státu nepokrytě nadbíhá představitelům východních despocií. Není jí stydno stát na pódiu vedle jedinců hlásajících veřejně nenávist, řeční na sjezdu strany, která se netají svou xenofobní podstatou a jejímž programem je rozvrat státních struktur. Své názorové odpůrce přes své opakované sliby pojmenovává slovníkem IV. cenové skupiny.

Premiér státu byl prokazatelným agentem StB, což bylo jednoznačně potvrzeno z archívů Ústavu paměti národa. I když nejsou přímé důkazy o tom, že by někoho vysloveně udal, už samotný fakt, že tento člověk, z hlediska vyššího principu mravního naprosto nepřijatelný, je jakýmsi špuntem ve vytvoření stabilní vlády a příčinou, že naše politická scéna připomíná pověstný ucpaný systém, je svým způsobem katastrofou. Své ego nadřazuje potřebám státu a zdá se, že to přinejmenším 30 % voličů nevadí, stejně jako jim nevadila jeho doložená lež v přímém přenosu. Jeho programem je vytvoření Palerma, tedy srůst všech tří pilířů státní moci do jedněch rukou. Má k tomu - opět demokraticky potvrzenou - sílu, danou volebním výsledkem.

Společnost od roku 1989 zhrubla. Slova elita a intelektuál se používají nikoli jako označení někoho, kdo je solí země, ale naopak patří do arzenálu tvrdých diskusních hanopisných označení. Lidé, kteří vznášejí protesty proti chování státních představitelů, jsou v médiích tupeni, jsou jim přisuzovány ty nejhorší úmysly a podsouvána slova, která nikdy neřekli. Společnost je uměle udržována pod pokličkou strachu, tvořenou „zlými evropskými strukturami“, které nám škodí a chtějí nás využít a odhodit. Internet zažívá neuvěřitelné erupce nenávisti, vyzývající k likvidaci nejen názorových protivníků, ale i jinak zabarvených dětí.

V onom tragickém roce 1948 si rovněž možná lidé mysleli, že Klement Gottwald své hrozby o kroucení krkem svých oponentů nesplní. Že naopak splní své sliby o ponechání živností a malých podniků. Že bude dodržovat demokratické principy založené za první republiky Masarykem. Je možné, že i dnes si někteří lidé myslí, že všechny zjevné hrozby ohrožení demokracie jsou jen jakýmsi kavárenským tématem, kterým oni podezřelí intelektuálové zabíjejí volný čas, zatímco ta správná část národa na ně musí vydělávat.

Eugéne de la Boetié ve svém spise nedává příliš mnoho šancí na změnu s důrazem na slovo dobrovolný. Zdá se, že oněch cca 500 let od napsání jeho knihy mu dává za pravdu. Bohužel.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora