28.11.2020 | Svátek má René


SPOLEČNOST: Vítejte u nás, imigranti! (1)

20.1.2016

Tím nemyslím všechny.Tím myslím vás: Ukrajince, Vietnamce, Slováky a některé další...

Procházky pražským Starým Městem, případně Malou Stranou jsou kulturním zážitkem. Podobným návštěvě Říma nebo Jeruzaléma. Ostatně kdo z vás kouká léta v televizi na záběry Chrámové hory z Izraele (to je ta budova se zlatou kopulí) a neví, jak rozlehlý je ten Chrámový pahorek, o který se bojuje už tisíce let, může to v Praze zjistit. Stačí dojít na Karlovo náměstí. Přejít ho sem a tam, jak je Karel IV. naplánoval, a to je právě ta velikost Chrámového pahorku. Protože si to tak přál Otec vlasti.

A jak je u nás zvykem, vlastně imigrant. Většina z nás jsme, na tvrdo řečeno, vlastně taky imigranti. Či jejich potomci. Průzkum genomu firmou Genomac, který byl u nás proveden roce 2007 na téměř pěti tisících vzorcích DNA od českých mužůukazuje, že je to s tou naší „čistou českostí“, jak se říká, „tak ňák vošajstlich“. Jan Zástěra z Genomaku pravil: „To nám umožňuje přesnější určení původu obyvatelstva. Údaje v principu potvrzují náš počáteční poznatek, že totiž jen desetina lidí, kteří nám poskytli svůj vzorek DNA, má své kořeny na dnešním území České republiky.“ Podle onoho průzkumu má prý 40 % obyvatel Česka shodné genetické znaky s obyvateli slovanských zemí střední a východní Evropy. Dalších 25 procent údajně pochází z románských zemí, jako je Francie či Itálie, a 11 % se geneticky nejlépe shoduje s obyvateli Balkánu.

Teprve poté, s 10 %, následuje obyvatelstvo germánského původu.

Na druhou stranu doc. MUDr. Milan Macek, CSc., MUDr. Milan Macek ml., MUDr. Alice Krebsová a doc. MUDr. V. Vávrová, DrSc, vědci zabývající se genomen z lékařské stránky, tedy důkladněji, z Centra pro diagnostiku a léčbu cystické fibrosy, zjistili, že v České republice je druhou nejčastější mutací CFTR genu mutace G551D (Cutting et al. 1990, Kerem et al. 1990). Mutace G551D se vyskytuje ve srovnatelně vysoké frekvenci ve Velké Britanii, Irsku, francouzské Bretani a Rakousku (CFGAC 1994), kdežto všech ostatních dosud studovaných evropských zemích je její frekvence zanedbatelná. Tedy jsou v nás asi Keltové.

Jiní slavní vědci tvrdí, že jsme ze 40 % Germáni. Tedy přesněji Němci. A jeden význačný německý politik už dávno prohlásil, že Češi jsou vlastně Němci, kteří z důvodu nějakého pominutí smyslů mluví původně vyhynulým domorodým jazykem.

Takže největší Čech, císař římský a král český, král italský (lombardský), burgundský (arelatský), moravský markrabě a lucemburský hrabě byl původem z matčiny strany Přemyslovec. Což byl rod u nás považovaný za slovanský. Někteří němečtí historici jej však považují za jednu vedlejší větev Wittelsbachů (Bavorsko), jiní jej spojují se vzájemně soupeřícími rody Štaufů (také Hohenštaufové, stát kdysi na jihu dnešního Bavorska) a Welfů (Sasko).

No, něco na tom je, pokud bychom opustili římské paternalistické právo a přijali starozákonní rodovou posloupnost po matce (jako dodnes židé), bylo by tomu tak.

Přemyslovci si brali již od desátého století německé manželky. Takže potom byli Přemyslovci, abychom tak řekli, jako většina Čechů dodnes, taková česko(slovansko)-německo-keltská směska. Záměrná! Už Břetislav I., vládnoucí v letech 1005 až 1055, si dojel osobně ukrást do kláštera Němku, kterou známe jako Jitku. Ale ona to byla Judita von Schweinfurt. Tatíček Karla IV. byl Lucemburk, který měl lucembursko- brabantsko-francouzský původ. A vytahoval se, že je hlavně českým králem. A snad proto ho mají v městě Lucemburku po mnoha peripetiích šoupnutého takhle za dveřmi vlevo, kam se jinak v domě dávají deštníky a přezůvky, v předsíni velkovévodské krypty v katedrále Panny Marie. Ostatní Lucemburkové mají vlastní pohřební místnost.

Za těmi dveřmi je vlevo sarkofág

Za těmi dveřmi je vlevo sarkofág

Sarkofág Jana Lucemburského

Sarkofág Jana Lucemburského

My jsme v Praze šli na Staromák, a to na výstavu Pressfoto. Lidí jako much! Občas to vypadalo, jako když jsem v šedesátých letech jezdil ráno tramvají pětkou do Vysočan. No, to přeháním. Ale bylo plno.

Fotky nic moc. Lidé se zastavovali hlavně u fotografií z dětského šachového turnaje, kde je vyfocen krásně jásající chlapeček, co zrovna vyhrál. Pak maminka se synem v tichém kontaktu. A hlavně holčička s holčičkovským výrazem nad šachovnicí. S takovým, jaký žádný kluk ani chlap nedokáže napodobit. A který říká: „Já jsem na něco přišla a vy to nevíte! Heč!“

Hlavním dojmem celé kolekce však byla bezútěšnost témat: Pochod imigrantů zaznamenaný bez nápadu a invence (až na slavnou fotku valících se lidí přes zábranu). Nejzajímavější z nich byla fotografie dvou obtloustlých postarších Evropanů, typických eurodovolenkářů, jak se zády k fotografovi z písečné pláže dívají na moře. Na kterém se uprchlíci na gumovém přetíženém člunu blíží k pobřeží řeckého ostrova. Ten kontrast je neuvěřitelný. Na dalších snímích hospice pro děti, bezmocní dožívající staří lidé, podivné typy osob žijících mimo běžný svět. Fotky lidí zaostalých, nemocných, postižených... Beznaděj. A pak už jen takové ty obrázky, jaké si dělám sám do svých knížek. A u nichž netuším, proč by měly být na Pressfotu.

Nejvíce na mne však zapůsobil kontrast civilizací. Na jedné straně série fotek „buzkaši“ - obrazy z divoké a drsné hry na koních, jakou pořádají hlavně Paštunové v Afghánistánu. Ale i další turkické národy kolem nich. Jde vlastně o rvačku jezdců v sedlech o tělo kozla bez hlavy. Na fotografiích jsou divoké tváře mladých, rozvášněných, v sedlech sedících mladíků na stovkách rozdivočelých koní. Vidíte prach, z fotografií přímo cítíte ten pach koní a mužů a vidíte jejich divoké oči. A oni sami mají na hlavách většinou slavné sovětské tankistické helmy. Takové ty látkové s řadou chráničů ve tvaru kulatých nášivek..

Vsadil bych se, že mnoho těch mladých chlapů je dostalo od svých otců a ti je stáhli z hlav zabitých sovětských tankistů. Z fotografie se dívá koncentrované divoké násilí, sportovní mladá těla v rozhodně nikoli „značkových oblečcích“. Muži plní testosteronu a odvahy, odvahy až sebevražedné.

O kousek dál jsme byli vyfoceni my. Evropané, Češi. Nás reprezentovala série koupání otužilců ve Vltavě. Téměř neplynoucí tmavá řeka, na jejím okraji na kamenech balancují po pravdě řečeno neestetické postavy většinou starých lidí. Povadlá břicha, povolené svaly, šedivé hlavy. Podle nich by staří Řekové a Michelangelo mohli tak leda sochat postavy umírajících starců anebo skřetů. Fotografie nabízejí pohled na takzvanou odvahu, která je náhražkou odvahy skutečné. Ukázka otužilosti jaksi samoúčelné. Obrázky těch, co odcházejí – ze života i ze scény civilizace. Konec, zmar a poslední jaksi jalová odvaha. Tím není nic řečeno proti otužilcům. Ale ty obrazy jsou vypovídající.

V Praze a hospůdkách kolem Staromáku bylo plno mladých lidí, kteří vypadají pěkně i ve všelijakých bundách a džínách s uměle vytvořenými dírami. Jenže většina z nich mluvila španělsky, německy, rusky nebo nějakými asijskými jazyky. Nebýt výstavy Pressfoto a obsluhujích děvčat v hospodě, nepotkali bychom snad žádné mladé Čechy. Na horách nebyli, sněhu bylo pomálu.

Šli jsme dál k řece kolem italských pizzerií. Někam sice zmizela prodejna Dönner Kebab, co byla za radnicí, Kubánci a jejich slavná „la bodeguita del medio“ v Kaprovce taky, luxusní „La Casa Argentina“ je na místě, čínské restaurace vedené Vietnamci ani nepočítám, na Josefově na ulici v mrazu se baví rusky dvě prodavačky ze sousedních zlatnictví. Ještě že v běžných restauracích, co nejsou hned na Staromáku a mají v nich dobré pivo, jídlo i kávu, se ale mluví stále česky... ehm ehm, často se slovenským přízvukem, že.

Jedeme sedmnáctkou domů, je víkend, tak tam nad češtinou převažují cizí jazyky, ale občas se jim do toho – těm, co nejsou turisté - pletou česká slovíčka jako u onoho slavného pražsko-ruského rozhovoru dvou mladíků před obchodem: „Nádo pakupať, vole!“

Včera hlásili, že letos přišly na Hrad dva miliony čtyři sta tisíc návštěvníků. Občas to na nádvořích vypadá, jak když tam není turismus, ale tábor lidu.

Praha je cizinců ráj, ať žije Baj–Jak-Laj ...

Sakra, co to je ten Baj-Kaj-Laj? Nevíte? No tohle tvrdí Národní knihovna ČR:

Slova Baj-Kaj-Laj se zřejmě poprvé objevují ve stejnojmenné písni s podtitulem Indický pochod, jejíž slova složil Jiří Chocholouš, hudbu Karel Pospíšil. Pokud jsme zjistili, slova popěvku zřejmě mají odkazovat k indické tematice. Píseň začíná takto:

My jsme obec světoznámá
Baj-Kaj-Laj;
tam kde Šiva, Višnu, Bráhma -
náš je kraj!
Nás veselou chásku
všude znaj:
k pivečku má velkou lásku
Baj-Kaj-Laj.

Známý je závěr refrénu:
Praha je všech Čechů ráj,
ať žije Baj-Kaj-Laj,
Baj-Kaj-Laj!

(Podle knihy: Šantán s červenou lucernou aneb Ať žije Baj-Kaj-Laj: kuplety, deklamace a sólové výstupy z let 1847-1919)

Takže Baj-Kaj-Laj byl asi šantán. Za starýho Rakouska. Bože, to musel být svět, když nikoho nenapadlo, že by se v hospodě nesmělo kouřit a Babišovo šílenství EET (elektronické evidence tržeb) by nenapadlo ani chovance v Kateřinkách, což byl tehdejší pražský blázinec.

Ovšem už tehdy byla Praha plná cizinců. Jenže ti se sem chodili učit, studovat a pracovat a až na pár Bosňáků mezi nimi nebyl žádný muslim.

A my sami, jak se tak nějak ukazuje, jsem geneticky Češi jen tak „na čestný slovo“. Těch „pravých českých genů“, asi fakt už nemáme moc.

Ale stejně. Není té echt české mládeže (ať měli jejich prababičky a pradědové geny, jaké chtěli) nějak málo? A stanou se z těch nových příchozích, co už tady jsou, duší Češi, jako se to děje už od dob svatého Václava? S určitou skupinou jistých příchozích jsme měli i po mnoha staletích soužití nakonec špatnou zkušenost. A přitom oni byli a jsou (ano, mluvím o sudetských Němcích) naším zrcadlovým obrazem. Po pravdě řečeno, geneticky a kulturně nám nejbližším národem.

Ale jak říká můj syn: „Většina vražd jsou takzvané ́domácí zabíjačky ́. Tak už to v rodinách a mezi příbuznými chodí.“

Zebou mne nohy a už budeme doma. Ovšem: co je to „doma“?

Pokračování zítra.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.