Základní rozdělení lidí na věřící a nevěřící je jednoduché: věřící jsou přesvědčeni o existenci nadpřirozených bytostí, které nikdo nikdy neviděl, zatímco ateisté věří jen tomu, o čem se mohou přesvědčit svými smysly.

Jak prosté. Avšak každé náboženství obsahuje prvky, které prozrazují jeho skupinový charakter: rituály, symboly, odkazy na společné hodnoty, loajalita vůči vůdci. Ty jsou významnějším ukazatelem skupinové iracionality než samotná víra v ta či ona božstva.

Pohled na přiložené dva obrázky poví více než dlouhý výklad. První obraz se jmenuje Vzkříšení (autor Koltay). Vidíme zde podobiznu Klementa Gottwalda přetransformovanou do jakéhosi kosmického tělesa umístěného na obloze, takže k němu prostí smrtelníci musí chtě nechtě vzhlížet. Na obraze nechybí komunistická Madona, komunistický anděl v bílém, ukazující hledající duši správnou cestu, a mezi oblaky plachtící dělník mávající standartou. Muž v levém horním rohu symbolizuje touhu po svobodě a jeho žalář naznačuje, že existuje nepřítel, který chce vše krásné, co je na obrazu naznačeno, zničit.

I druhý obraz je bohatý na nevšední atmosférické jevy, ale v porovnání se Vzkříšením je spíše umírněný: nelevituje zde jediný anděl. I zde ovšem dominuje rudá barva (je-li Ježíš zobrazen oblečený, vede i na jiných obrazech červená či rudá barva), máme zde standardu, nepřítele (spícího, zatímco Ježíš a my bdíme). Ježíš stojí na náhrobku a navíc je slušně vzrostlý, takže k němu opět musíme vzhlížet.

My moderní lidé se považujeme za racionální, ale ani my nejsme odolní vůči působení symbolů. Není náhoda, že jedna z našich dvou nejsilnějších politických stran zvolila za symbol ptáka (opět implikujícího nutnost vzhlížení) a druhá květinu, která je červená a vyzbrojená trny. Stejně tak je zcela zákonité, že nás politici bombardují slůvky, jejichž význam je vágní a proměnlivý, která ale dokáží vyvolat emocionální odezvu: mír, svoboda, spravedlost, prosperita, suverenita atd. I tato slůvka fungují jako symboly, ke kterým vzhlížíme a o které se bojíme. Rudá barva je v textech politiků nahrazena dramatickými výrazy jako smrt, krev, boj, smrtelný hřích a cesta do pekel. Lze ukázat, že čím častěji daný politik tyto výrazy používá, tím větším je demagogem a tím více uniformní jsou jeho příznivci.

Pozor tedy na neustálé připomínání „vyšších“ hodnot i na odkazování na krev, smrt a boj. Uvěřit těm, kteří nás jimi zahrnují, znamená nechat se zmanipulovat.

Zdroj: Petrák, M.: Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (Dybbuk, 2011), kapitoly Politcká náboženství a Jazyk víry.