Nevěří už ani soudci a státní zástupci
„Bezhlavé dodržování zákonů, které jdou proti přirozenosti a zdravému rozumu, je znakem rezignace, odevzdanosti a vohnoutství, nikoli potvrzením existence právního státu.“ Mnohokrát jsem za tento názor dostal v diskusi přes klávesnici.
V průběhu posledních dnů však opatrnými, přesto na svoje postavení velmi nezvyklými slovy, víceméně potvrdili má slova tři významní představitelé státní moci. Dotkli se svými vyjádřeními základů toho, na čem své výše uvedené přesvědčení stavím. Devalvace hodnoty psaného práva, nekoncepčnosti zákonů a stále upadající víry v to, že vám stát v případě problémů pomůže.
Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa prohlásil na odborné konferenci v Praze o vymahatelnosti práva v ČR před šedesáti právníky, advokáty a soudci, že „Samotné státní instituce často nedodržují svá vlastní pravidla…, právo má u nás nízký respekt…, pořád se mění zákony, jedna novela stíhá druhou, jako kdyby nějaká parta dostala justici na chvíli jako hračku a zkouší, co vydrží…, Systémy jsou zahlceny blbostmi, to nelze jinak vyjádřit. Tím se vše komplikuje a člověk si pak řekne, že stát není schopen plnit své základní funkce, poskytnout mu ochranu…“. Vinu tohoto stavu pak jednoznačně vidí u politiků, když označil jejich přistup k tvorbě zákonů za „tragikomické zoufalé pokusy nekompetentních lidí“.
„Nechutná politická kazuistika ohrožuje již tak chatrnou legislativu.“ To jsou slova předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka. Jakmile se totiž v médiích propere nějaký případ a politici vidí, že by na tom mohli urvat nějaké politické body, okamžitě začnou bezhlavě sepisovat novely zákonů, které nakonec i prosadí.
Poslední v řadě byla pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, když ze svých zkušeností z praxe dokonce konstatovala, že pokud nejsou dodržována základní právní pravidla, nemají policie a státní zastupitelství smysl. Poukazovala přitom na stav, kdy nejednoznačnosti práva a jeho častých změn využívají (a nutno dodat, že logicky) advokáti v kauzách, které by měly za normálních okolností být problémem občanskoprávním a obchodněprávním, nikoli trestněprávním. Jenže zákonodárci každým rokem dělají jeden krok za druhým k tomu, že trestným se stává pomalu cokoli, co by z logiky věci skutku, tedy při použití zdravého rozumu, nemělo mít s trestným činem nic společného.
Až se tedy budu zase v různých oblastech našich životů odvolávat ve svých článcích na přesvěčení, že „bezhlavé dodržování zákonů, které jdou proti přirozenosti a zdravému rozumu, je znakem rezignace, odevzdanosti a vohnoutství, nikoli potvrzením existence právního státu,“ vězte, že nejsem sám. Moje slova jsou jen logickým vyústěním stavu, který popisují i výše uvedení, u kterých jen těžko můžete říct, že neví, o čem mluví.
Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora